Rusko je zemí carů, bez nich ho požere anarchie. První Romanovec ho ovládl před 400 lety

V roce 1613 bylo Rusko bez vůdce. Poté, co padla předchozí vládnoucí dynastie, Rurikovci, následovala léta anarchie označovaná jako smuta. Země byla tak oslabená, že do ní vtrhla polská armáda a obsadila Kreml.

Když byli Poláci vypuzeni, uvědomila si ruská mocenská elita, že se musí sjednotit kolem vůdce. Rusové potřebovali někoho, kdo by zemi vládl podobně, jako římští císaři ovládali starověký Řím. Potřebovali svého cara. Volba padla na člena vážené bojarské rodiny Romanovců.

Do kláštera za budoucím carem

Delegace zástupců ruské šlechty a církve se vypravila z Moskvy, aby vyhledala kýženého vůdce a předala mu tu dobrou zprávu. Cesta je vedla víc než 320 kilometrů směrem na sever zemí, která byla dosud nebezpečná a neplatily v ní téměř žádné zákony. Jejich cílem byl Ipatijevský klášter, tyčící se nad Volhou v dnešní Kostromě. Byla ještě zima, a protože přes řeku nevedl žádný most, musela delegace, aby se ke klášteru dostala, přejít po ledu.

Ukrýval se v něm ten, za nímž se delegace vypravila – šestnáctiletý chlapec jménem Michail Romanov. Romanovci byli známá šlechtická rodina, ale moc bylo paradoxně to poslední, po čem toužili. Když Michailu Romanovovi nabídli korunu, propukl prý v slzy, necítil se, že by na to stačil. Argument ruských delegátů byl prostý: „Není to naše, ani vaše volba, to Bůh to po vás chce.“ Po několika hodinách rozvažování Michail kapituloval a souhlasil.

Čtěte také: Ruské zrušení nevolnictví mělo být velkou revolucí. Realita přinesla lidu bolestivé vystřízlivění

Michail Romanov pocházel ze starého šlechtického rodu, který byl spřízněn s předcházející dynastií. Jeho otec, patriarcha Filaret, byl synovcem poslední manželky Ivana Hrozného. V době Michailovy volby byl Filaret v polském zajetí. Různé skupiny ruské společnosti byly s Michailovým postavením ve společenské hierarchii spokojeny a zároveň se domnívaly, že s ním budou moci snadno manipulovat, protože jeho velmi vlivný otec byl ze hry.

Přísně střežen odjel Michail na svou korunovaci do Moskvy. Zde při okázalé ceremonii v Uspenském chrámu v Kremlu obdržel před zástupci vysoké šlechty a církve státní symbol – pečeť s byzantskou orlicí.

Absolutní moc nad největší říší světa

Korunovace propůjčila carovi absolutní moc. I když různé šlechtické rodiny a církev dychtily Michaila ovlivňovat, shodli se všichni na tom, že potřebují silného vůdce, aby zabránil chaosu, ze kterého se Rusko právě vynořilo. Ukázalo se, že měli pravdu. Za Michaila a jeho následníka, jeho syna Alexeje, prožilo Rusko víc než půlstoletí relativní stability a obnovy.

Právě myšlenka, že car má svou moc od Boha, pomáhala ospravedlnit jeho nesmírnou moc. Ještě koncem 17. století považovali zahraniční návštěvníci Rusko za téměř středověkou zemi a netýkalo se to jen umění a poslušnosti církvi. Za moskevskými hradbami se rozkládala nesmírná, řídce obydlená zaostalá země. Území Ruska se táhlo od stepí na jihu až k Arktidě. A jedinými kamennými stavbami té doby byly kláštery a kostely. Romanovce čekal těžký úkol.

Mohlo by vás zajímat: Kolik tanků jsme poslali na Ukrajinu a kolik nám jich zbylo? Globální žebříček odhaluje i stav v Rusku

Revoluce, která smetla vládu carů

Michail, který vládl v letech 1613–1645 jako Michail I. Fjodorovič, přijal roku 1625 titul „samovládce celé Rusi“. Byla tím založena tradice absolutních monarchů ovládajících největší říši světa. V jejím čele postupně stanulo 18 vladařů včetně takových velikánů, jakými byli Petr I. (1682–1725) nebo Kateřina II. (1762–1796).

Dynastie Romanovců vládla Rusku až do únorové revoluce v roce 1917, kdy byl Mikuláš II. zbaven moci. Krutou tečku za 300 let trvající vládou Romanovců učinili ruští revolucionáři, když v noci ze 16. na 17. července roku 1918 ve sklepě Ipaťjevova domu v Jekatěrinburgu celou carskou rodinu povraždili.

Zdroj: Encyclopedia Britannica