Sovětský autobus budoucnosti pádil neskutečnou rychlostí. Soudruzi ale udělali zásadní chybu

Autobus s označením ZIL-127 představoval od poloviny padesátých do šedesátých let jeden z mála spolehlivých způsobů dopravy. Jeho osmiválec spaloval naftu, jíž spotřeboval 40 litrů na 100 km, a těšil se výkonu 180 koní. V rámci veřejné dopravy byla na jeho kvality soustředěna nejvyšší pozornost, protože autobusy dálkové linky byly v té době nejvíce efektivní.

Vlaky nejezdily zdaleka do všech měst a osobní automobily byly spíše zbožným přáním. A tak přestože Chrysler při svých pokusech cílil spíše na osobní vozy, inženýři továrny Závod Imeni Lichačeva (ZIL) se zaměřili na dopravní prostředek, u kterého to dávalo v tu danou chvíli smysl – na autobus.

Autobus rychlý jako blesk

První prototyp autobusu budoucnosti spatřil asfaltovou cestu v roce 1959 a nesl označení ZIL-127 Turbo NAMI 053. Dieselový osmiválec nahradila plynová turbína, která zásadně zvedla výkon vozidla. Tentokrát se nemusel omezovat pouze na naftu, spotřebovával všechny typy paliva. Zároveň se honosil výkonem 350 koní v 17 000 otáčkách a zvládl až 160 km/h. Stroj startoval i v nejtužších mrazech, nepřehříval se a méně kouřil, takže byl nejspíše i šetrnější k životnímu prostředí.

Co se týče karoserie, ta měla jednu zásadní změnu – místo obvyklých 32 sedadel bylo uvnitř autobusu jen 10 míst k sezení. Jinak zůstával v podstatě stejný jako dosavadní typ. To byl ovšem kámen úrazu. Aerodynamika je u rychlých vozů stejně důležitá jako to, co má pod kapotou, a autobus Turbo si zachovával svůj hranatý tvar. Karoserie navíc nebyla příliš stavěná na tak vysokou rychlost.

Zběsilá cesta autobusu budoucnosti

Při testech najel superrychlý autobus 5 000 km a podle všeho to musel být hodně napínavý experiment. Vůz se velice špatně řídil, turbíně rychle kolísaly otáčky a řidič neměl k dispozici nic víc, než brzdu, plyn, volič převodovky a volant. Na klidu příliš nepřidávalo ani brzdění. Stroj totiž nedokázal brzdit motorem, takže po pár stovkách metrů opotřeboval brzdy, obložení i podvozek.

Ve prospěch NAMI Turbo příliš nemluvily ani potenciální provozní problémy. V první řadě byl ve voze poměrně velký hluk, což pro cestující není nic pohodlného. Problémem byla i jeho spotřeba, autobus sice jezdil takřka na vše, co teklo, ale hodně toho spálil, a síť čerpacích stanic byla dost řídká. Ambiciózní plán tak zůstal pouze u jednoho vyrobeného prototypu, z něhož se zachovalo jen pár fotografií.

Zdroj: Autoforum / Autíčkář