Upalování, znásilňování i sekání hlav v soutěžích. Zrůdný masakr 300 000 lidí stále čeká na spravedlnost

Děsivým událostem předcházelo vypuknutí druhé čínsko-japonské války. Ta začala v červenci roku 1937 celkem banálně – zbytečným sporem příslušníků čínské a japonské armády známým jako Incident na mostě Marca Pola. Japonské vládě ale spor poskytl vhodnou záminku pro rozsáhlé vojenské akce proti Číně.

Nepřítel před branami

Cílem postupující japonské armády bylo tehdejší hlavní město Čínské republiky Nanking. Japonci pod vedením prince Asaky Jasuhika, strýce císaře Hirohita, plenili při svém postupu okolní města a vesnice. Čínský generál Čankajšek věděl, jak vážná je situace, proto se soustředil na posílení obrany města. V polovině listopadu 1937 posílilo obranu 50 000 čínských vojáků. Brzy bylo ale jasné, že udržet město před Japonci je nemožné.

Město se japonské armádě podařilo obklíčit 7. prosince. Někdy v té době jej opustili Čankajšek s manželkou. Čínské jednotky sice měly početní převahu, ale také několik nevýhod. Chyběly jim dopravní prostředky, spojovací technika, slábla jim morálka a jednotky z různých částí země dělila jazyková bariéra. Nanking byl plně dobyt a ovládnut 13. prosince. To nejhorší ale mělo teprve přijít.

Rozpoutané peklo

V Nankingu žilo poměrně dost cizinců a někteří z nich odmítali stát stranou. Skupina cizinců tak vytvořila Mezinárodní výbor pro nankingskou bezpečnost, jenž se pokoušel vytvořit bezpečnostní zónu, která bude chránit uprchlíky před japonskými vojáky. Humanistickému úmyslu paradoxně posloužila příslušnost ke třetí říši. Předsedou výboru a šéfem bezpečnostní zóny byl zvolen John Rabe, německý obchodník a vedoucí nankingské pobočky NSDAP. Červená páska na rameni mu pomáhala v jednání s japonskými autoritami. O tom, co se v Nankingu od jeho dobytí dělo, vedli členové výboru pečlivé záznamy.

Japonských vojáků bylo o poznání méně než čínských zajatců, a protože je nechtěli živit, přišlo jim lepší je začít popravovat. Optikou tzv. japonského kodexu cti totiž neměl život zajatce hodnotu. Pro jistotu zabíjeli všechny muže určitého věku, kteří mohli být vojáky. Vraždy probíhaly zastřelením, setnutím, někdy i pohřbením zaživa. Výjimečné nebyly ani bodáky, upalování zaživa nebo používání psů. Některá těla házeli do řeky, což znesnadňovalo pozdější odhady počtu obětí. Zároveň Japonci pořádali soutěže ve stínání hlav, které se dostávaly do japonských periodik. Ztráty na životech se odhadují na 260–300 tisíc lidí.

Sílící beznaděj

Japonci se neštítili ani mučení, mrzačení a znásilňování. To bývá určeno jako druhé nejhorší v historii, hned za znásilňováním bengálských žen pákistánskými vojáky během indo-pákistánské války v roce 1971. Počty znásilněných žen v Nankingu se odhadem pohybují mezi 20 000 a 80 000, znásilnění často probíhalo před zraky rodin znásilněných či za vynucené účasti jejich členů. Ženy také odvlékali do zajetí a zavírali je do armádních nevěstinců.

Před hrůzami civilisté prchali do bezpečné zóny vytvořené Mezinárodním výborem pro nankingskou bezpečnost. Zóna měla rozlohu 6,47 km čtverečních a stála západně od centra města. Zahrnovala nankingskou univerzitu, nemocnici Nankingské univerzity, Ginglingskou univerzitní školu pro ženy, americký diplomatický úřad a řadu čínských vládních budov. Skrývaly se zde statisíce lidí, přičemž je sužoval nedostatek jídla a léků a mizerné hygienické podmínky. Japonci zároveň odmítali zónu respektovat a stále zde hledali muže, které by mohli zabít, nebo ženy, jež by mohli znásilnit, a často až přítomnost členů výboru zabránila nejhoršímu. Japonci byli na pochybné úspěchy své armády hrdí, a to až do chvíle, kdy se o tamních hrůzách dozvěděl okolní svět.

Následky po válce

Když hrůzy v Nankingu vyvolaly všeobecné pobouření, rozhodly se japonské autority události tajit a zuřivě bránily město před novináři a diplomaty. Členové výboru ale i tak novinářům předali obsáhlou dokumentaci a několik filmových pásů se záběry masakru. Některé můžete vidět v pořadu Válka v Tichomoří v barvě na Prima Zoom.

Spojenci zahájili 3. května 1946 Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ v Tokiu známý jako Tokijský proces. V rámci procesu bylo souzeno 28 japonských vysokých vojenských a politických činitelů, označených jako zločinci kategorie A. Tribunál se shodl, že masakr v Nankingu nebyl nahodilý, ale jednalo se o plánovanou akci, o níž politické špičky v Tokiu velice dobře věděly.

Spravedlnost není pro všechny

Iwane Macui, velitel japonské armády v oblasti centrální Číny, byl označen hlavním viníkem a odsouzen k trestu smrti. Procesy pokračovaly v samotném Nankingu, kde svědčilo více než 1 000 lidí. Generálporučík Hisao Tani, který velel japonské 6. armádní divizi, byl shledán vinným z porušení haagské konvence o pravidlech pozemní války a o zacházení s válečnými zajatci v době války a odsouzen k smrti. Stejně jako podporučíci Takeši Noda a Tošiaki Mukai, kteří soutěžili ve stínání zajatců a každý měl mít na svědomí 100 životů. Oba svou vinu popírali, to jim ale nepomohlo. Zároveň byli posledními účastníky masakru, kteří neušli trestu.

Císař Hirohito získal od USA imunitu a nemohl být předvolán ani jako svědek, stejně jako jeho strýc Asaka Jasuhiko. Japonsku ve snaze ututlat válečné hrůzy nahrála i pozdější studená válka, protože se stalo významným spojencem USA pro asijský sektor. Amerika tak neměla zájem na přílišné publicitě zločinů. Čínská lidová republika, jež držela zemi v mezinárodní izolaci, měla zájem na dobrých vztazích s Japonskem, a komunistická propaganda pracovala na tom, aby byli jako padouši viděni členové Mezinárodního výboru pro nankingskou bezpečnost. Mnozí z nich museli opustit zemi. Masakr a pozdější politické machinace rozdělily japonskou společnost. Zatímco liberálové usilují o omluvu japonské vlády, konzervativní část společnosti pokládá událost za lež ze strany Číny.

Zdroj: Encyclopedia Britannica