Velká invaze housenek na Londýn dnes zní úsměvně, reálně však šlo o velmi dramatickou událost
Londýn byl na počátku 80. let 18. století městem zmítaným obrovskou nejistotou. Nedlouho po ničivých protikatolických nepokojích v roce 1780, které si vyžádaly stovky obětí a proměnily části města v trosky, se objevila nová a zcela nečekaná hrozba. Housenky! Zatímco se velká část společenské pozornosti soustředila na válku za nezávislost v Americe, obyvatelé Londýna čelili invazi, která ovlivnila jejich každodenní život i jejich představy o světě.
Na jaře roku 1782 začaly město a okolí zahalovat bílé spleti pavučin, které vytvářely housenky můry zvané bekyně zlatořitná. Pod náporem nenasytných larev mizela veškerá zeleň, což samo o sobě působilo znepokojivě. O řád horší ale byl fakt, že z dnešního pohledu běžný přírodní jev vnímala tehdejší společnost jako varování. Ať už před morem, hladem nebo jiným, zpravidla božím trestem.
Dezinformace i bez internetu
Právě onen možný výklad či vyděšená fascinace zdánlivě malichernou přírodní epizodou však vybudily historičku Johanu Lidwell-Durnin z University of Exeter, aby se situací zabývala ve své studii a přinesla pohled na střet mezi seriózní vědou a senzacechtivým výkladem. Proč? Protože i tehdy, před necelými 250 lety, totiž mohly informace o housenkové kalamitě zahrnovat vzorce dnešních dezinformací a napodobit vyjadřování „expertů“ bez odborného vzdělání.
Čtěte také: Vykopávky v britské královské nemocnici odkryly praktiky pohřbívání, ze kterých mrazí
Zatímco přírodovědci jako William Curtis nebo Joseph Banks se snažili veřejnost uklidnit a housenky jen věcně popsat v osvětových brožurách, opačný pól veřejné debaty ovládl Gustavus Katterfelto. Tento podomní vědec, šarlatán a bavič v jednom využil atmosféru strachu a začal po Londýně šířit zprávy, že housenky přinášejí mor a hlad. Veřejnosti promítal zvětšené obrázky housenek na zdi a zároveň prodával zázračné lektvary, které měly chránit před blížící se zkázou.
O co skutečně šlo?
Ačkoliv můžeme i my dodat, že ona bekyně zlatořitná je zkrátka jen běžný motýl s bílými křídly a hnědými chloupky na zadečku, pro obyvatele tehdejšího Londýna šlo o něco cosi hrozivějšího. Stačilo, aby v místech, kde byly housenky nejpočetnější, vypukla epidemie chřipky, a i když spolu oba incidenty nesouvisely, mnoho lidí „mělo jasno“. Když navíc tisk doporučil ničit hnízda housenek ohněm, ihned následovaly zprávy o vyrážkách a nevolnosti po kontaktu s housenkami. To jen posílilo víru, že se městem šíří nákaza – bez ohledu na to, že žahavé chloupky těchto housenek sice mohou vyrážku způsobit, ale ta není nikterak nebezpečná.
Alespoň jedno zadostiučinění pro vědu ale Lidwell-Durnin ve své práci popisuje - když totiž logicky později žádný mor ani hlad nenastal, Katterfelto se stal terčem posměchu a karikatur.
Zdroj: Cambridge University Press, University of Exeter, History Hit
Video, které jste mohli minout: Pouť losa Lojsy: Na Uherskobrodsku přeplaval řeku, nevyhýbá se ani rušným silnicím
Adam Vala
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
