Krvavá sobota: Slavná válečná fotografie s plačícím dítětem změnila svět. Jak přesně vznikla?

„Byl to hrozný pohled. Mrtví a zranění leželi rozházení po kolejích a nástupišti. Končetiny se válely všude kolem. Všiml jsem si, že mám boty nasáklé krví,“ vzpomínal fotograf Wang Siao-tching na osudové srpnové odpoledne roku 1937. Jeho snímek zachycující plačící dítě na rozbombardovaném vlakovém nástupišti následně obletěl svět a stal se věčnou připomínkou válečných hrůz.

Spory mezi Japonskem a Čínou

První čínsko-japonská válka probíhala v letech 1894–1895 a jednalo se o vyeskalování dlouhodobého napětí – obě mocnosti si totiž chtěly zachovat vliv na Korejském poloostrově. Z tohoto konfliktu nakonec vyšlo vítězně Japonsko, které na dalších několik dekád vládlo nejen v Koreji, ale snažilo se zabírat i některé regiony Mandžuska, tedy čínského pobřeží. Tyto snahy vyvrcholily v roce 1931, kdy vnitřně nejednotná Čína nedokázala čelit další japonské invazi. Výsledkem byl vznik loutkového státu s názvem Mandžukuo, který pokrýval většinu území Mandžuska a byl samozřejmě zcela podřízen japonskému císaři.

Japonci se však svůj vliv na východoasijské pevnině rozhodli dále rozšiřovat a v červenci roku 1937 tak začala druhá čínsko-japonská válka. Ta následně trvala až do roku 1945, tedy paralelně s druhou světovou válkou. Na čínské straně stál zpočátku Sovětský svaz a později i Spojené státy, které v Pacifiku s Japonskem samy bojovaly. Snaha Japonského císařství o získání pozice dominantní mocnosti v Asii skončila až kapitulací v druhé polovině srpna roku 1945 – nedlouho po nechvalně známém shození amerických atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki.

Přestože se o čínsko-japonském konfliktu v kontextu druhé světové války příliš často nehovoří, kruté boje si vyžádaly odhadem mezi 15 a 22 miliony obětí, a to převážně na straně Číny (koneckonců se bojovalo především na jejím území). Mediálně však žádný moment z tohoto konfliktu nezaznamenal takový celosvětový ohlas jako fotografie s názvem Krvavá sobota, občas známá i jako Čínské dítě či Dítě na šanghajském nádraží.

Pozorný fotograf

Děsivý výjev zachytil čínský fotograf Wang Siao-tching jen pár minut po leteckém bombardování 28. srpna 1937. Nedlouho po vypuknutí války se totiž bojovalo o město Šanghaj, které tak bylo dějištěm prvního z 22 klíčových střetnutí tohoto konfliktu. Koncem listopadu se japonským silám podařilo nejlidnatější čínské město (a zároveň důležitý přístav) dobýt, následně jej kontrolovaly až do roku 1945.

Ale zpět k fotografii. Na ní je zachyceno plačící dítě v ruinách vlakového nádraží, jež bylo krátce předtím vybombardováno. Japonská letadla přiletěla o dvě hodiny později, než se proslýchalo, takže nádraží už bylo částečně zaplněné lidmi snažícími se odjet z válkou zmítaného města. Podle pozdějších informací si bombardování vyžádalo život zhruba 1 500 civilistů, jež se v tu dobu pohybovali po nádraží.

Jakmile děsivou událost zaregistroval Wang, dorazil na poničené nádraží a začal fotit. Všiml si otce, který malé batole odnesl z trosek na nástupiště a ještě se vracel pro další dítě; jejich matka podle všeho ležela mrtvá na kolejích. Dítě čekající na návrat otce Wang vyfotil a právě tento snímek byl mezi těmi, které druhého dne přinesl svému šéfovi.

Pravda, či propaganda?

Díky napojení na korporaci amerického mediálního magnáta Williama Randolpha Hearsta se rychle podařilo důkaz o japonských válečných zločinech dostat do celého světa. Japonští představitelé obrázek považovali za podvrh a následně vyvinuli nemalou snahu o jeho diskreditaci – především v prokázání, že dítě v okamžiku výbuchu na místě nebylo a že Wang se svými spolupracovníky celý výjev zinscenoval.

Japonská strana později též razila teorii, že se USA už pomalu připravovaly na válku s Japonskem, a tak podobná propagandistická díla měla vzbudit protijaponský sentiment. I podle dalších, později zveřejněných Wangových fotografií se však zdá, že za těmito tvrzeními stála především snaha zmírnit japonskou válečnou vinu.

Během pouhých několika měsíců od zveřejnění fotku údajně vidělo přes 100 milionů lidí, ale tato sláva Wangovi příliš štěstí nepřinesla: Přestože pokračoval v dokumentování válečných praktik, kvůli výhrůžkám smrtí od japonských nacionalistů se musel z Šanghaje přestěhovat do Hongkongu. Dožil na Tchajwanu a zemřel v pokročilém věku v roce 1981. Snímek se každopádně stal jednou z nejzásadnějších válečných fotografií a byl zařazen do množství kolekcí; například do knihy 100 fotografií, které změnily svět od redakce časopisu Life.

ZDROJ: Wikipedia