Sovětského astronauta zabila i bezohlednost Kremlu. Fotka jeho ostatků je odpudivá

Dobývání vesmíru si – stejně jako jiné historické snahy o dosažení významných milníků lidstva – vyžádalo oběti. Tou první byl sovětský letec, důstojník a astronaut Vladimir Michajlovič Komarov, který zahynul při prvním letu lodi Sojuz 1 v dubnu roku 1967. Letu sice předcházelo několik bezpilotních zkoušek, ani jedna však nedopadla uspokojivě a tragédie, při které zahynul Komarov, byla jen vyústěním stresu a obrovského politického tlaku na sovětský kosmický program, který prohrával se Spojenými státy závod o dosažení Měsíce.

Příběh lodi Sojuz 1 je při zpětném ohlédnutí velmi smutným připomenutím, co všechno mohou způsobit přehnané politické ambice, kultura přikyvování a neochota vidět věci střízlivě. Souboj s Američany však byl pro mocné vládce Kremlu důležitější než připravenost techniky či životy astronautů a bez ustání vyvíjeli na své podřízené tlak.

#OTD 15 Sept 1965 Prince Bernhard of NL w/cosmonaut Vladimir Komarov at Munich @iafastro @koninklijkhuis @esa_nl pic.twitter.com/fb1glJtvHq

— European Space History (@ESA_History) September 15, 2016

Ti následně nemohli jinak než obklopovat přemírou stresu pro změnu své podřízené a celý program se stáčel do nebezpečné spirály chyb a mnohdy nepříliš pochopitelných rozhodnutí. Od Leonida Brežněva přes významného člena Ústředního výboru Dmitrije Ustinova až po hlavního konstruktéra Vasilije Mišina.

Setrvalý tlak

Jen pro představu, co všechno se dělo před osudným letem Vladimira Komarova, můžeme zmínit například neustálé posouvání termínu startu. Mišin žádal Ustinova o odklad zkušebního letu bez posádky 20. listopadu 1966 s tím, že první let s posádkou bude moci proběhnout nejdříve 10. ledna 1967. Odpovědí ale bylo, že let s posádkou musí proběhnout 20. prosince 1966.

Vize Sovětského svazu byla taková, že se na oběžnou dráhu dostanou hned dvě lodi Sojuz, aby mohlo dojít k přestupu posádky z jedné do druhé, ještě v polovině listopadu 1966 však nebyl na kosmodromu Bajkonur k dispozici žádný funkční trenažér. A tímto způsobem by šlo pokračovat v souvislosti se zkracující se dobou na přípravu posádek, jen pozvolným dokončováním lodi Sojuz a hlavně tragickými výsledky proběhnuvších zkoušek.

Žádná před startem Komarova nedopadla dobře – problémy se týkaly stability nosné rakety, tepelných štítů přistávacího kabinového modulu, ovládání lodi nebo chemických baterií a rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že se program Sojuz odvíjí podle plánů. Navenek, možná, uvnitř ale všechno vřelo a nevyhnutelně spělo ke katastrofě. Přesto se konstruktérům i kosmonautům podařilo v šibeničních, leč z pohledu ÚV KSSS odložených termínech připravit a ještě před oslavami 1. máje z kosmodromu Bajkonur skutečně odstartovat.

Vršení problémů

Sojuz 1 odstartoval 23. dubna 1967 v 00:32 hodin a úspěšně vynesl vesmírnou loď na oběžnou dráhu. Ihned poté ale nastaly první problémy, nejdříve spojené s jedním solárním panelem, který se zcela nerozvinul, což vedlo k nedostatku energie pro všechny potřebné systémy. Další problémy s orientačními detektory komplikovaly manévrování lodi a už při 13. obletu Země byl automatický stabilizační systém zcela nefunkční.

Ještě horší ovšem bylo, že kombinací těchto problémů byl manuální systém pro stabilizaci lodě účinný jen částečně. Připomínáme, že po startu druhé posádky se Sojuzem 2 mělo dojít ke vzájemnému spojení obou lodí, což se však zdálo tváří v tvář probíhajícímu letu Sojuzu 1 už jako nemožné.

Mezitím se na zemi připravovala druhá posádka, které se změnil hlavní cíl mise na opravu solárního panelu Sojuzu 1, jenže kvůli bouřce panující nad kosmodromem byl start odložen. V důsledku Komarovova hlášení během 13. obletu se proto ředitel letu rozhodl celou misi ukončit a po 18 obězích přikázal pilotovi Sojuzu 1, aby se vrátil zpět do zemské atmosféry. Navzdory dosavadním technickým potížím měl Komarov bezpečně přistát a i za přispění jeho schopností se to téměř podařilo, v nejkritičtější fázi sestupu ale přišla osudová chyba, týkající se zcela „netechnické“ záležitosti.

Zkáza Sojuzu 1

Pro zpomalení pádu přistávacího modulu využívá Sojuz – stejně jako drtivá většina všech ostatních lodí a raket – brzdicí padáky. V zájmu jištění je jich k dispozci hned několik, Komarov ale bohužel neúspěšně vypotřeboval všechny. První, záchranný padák, měl pomoci vytáhnou padák hlavní. Kvůli závadě, jejíž specifikace je i po letech značně sporná, se však padák nerozvinul a nezpomalil pád tak, jak bylo zamýšleno.

The remains of Vladimir Komarov, a man who fell from space. pic.twitter.com/ekzveNWAF3

— History Photographed (@HistoryInPics) October 31, 2013

Komarov proto aktivoval ručně vypuštěný záložní padák, ten se však zamotal s padákem záložním a v důsledku toho klesal modul Sojuzu k zemskému povrchu mnohem rychleji. Když dopadl v Orenburské oblasti téměř bez jakéhokoliv zpomalení, zastavil na místě z rychlosti přibližně 40 m/s, tedy přes 140 kilometrů za hodinu, což byla rychlost, kterou Komarov nemohl přežít.

Po dopadu modulu se podle hlášení vrtulníku navíc začaly postupně spouštět přistávací trysky, které se mají aktivovat několik okamžiků před dosednutím a pád ještě zpomalit. Jenže v tu chvíli už ležel modul v půlmetrovém kráteru a trysky rozpoutaly zničující oheň, které dílo zkázy dokonalo.

Záchranáři navíc neměli po ruce adekvátní hasičské vybavení a když seznali, že ruční přístroje nejsou dostatečné, začali lopatami zahazovat modul hlínou. Oheň mezitím zbytek Sojuzu 1 zcela zničil, a až po jeho uhasnutí mohli záchranáři vyzvednout z kabiny Komarovovy ostatky. Dochovala se i velmi znepokojivá fotografie po převozu těla do Moskvy, která je tím nejsmutnějším mementem sovětského přístupu k vesmírnému programu.

Zdroj: NPR