Lži, podvody a krveprolití. Jak slavný dobyvatel zmasakroval říši Inků?

Francisco Pizzaro se narodil nejspíše roku 1471 (historikové si nejsou jistí, další udávaný rok narození je 1476) v západošpanělském městě Trujillo. V roce 1522, kdy už měl za sebou několik výprav do různých částí Ameriky, se doslechl o bájné zemi zlata – Eldorádu. Španělská koruna mu dala svolení i lodě s tím, že za příslušný podíl na kořisti má pro Španělsko dobýt nové „území zlata“.

Pizarro se po dlouhém pochodu podél pobřeží a pak přes Andy dostal až k místu, kde jej čekal vrchní Inka Atahualpa. Místo setkání, incké město Caxamalca, se nacházelo poblíž horkých pramenů, jejichž páry Pizarrovi už zdálky lokalitu oznamovaly. Dodnes se neví, proč Atahualpa nechal Caxamalcu, jež v té době měla kolem 10 000 obyvatel, vyklidit. Možná chtěl Pizarrovy oddíly vlákat do pasti městského boje, možná skutečně uvěřil mýtům o nadpřirozených schopnostech bílých cizinců.

Když došlo v pevnosti nad Caxamalcou k setkání Pizarra a jeho nejbližších spolubojovníků, nechal se Atahualpa slyšet, že drží půst, jež skončí následujícího dne. Pak navštíví Pizarra v jeho ležení v Caxamalce. Inka byl znám jako prohnaný a bezohledný válečník, takže tuto nabídku brali Španělé jako součást válečné lsti. Mezi oběma tábory vládlo napětí maskované falešnými úsměvy a přes tlumočníka filtrovanými zdvořilostmi.

Masakr místo hostiny

V den příchodu Inky a jeho válečníků byli Pizarrovi vojáci plně připraveni k boji. Podle historika Williama Hickling Prescotta se dbalo i na takové detaily, jako byly rolničky umístěné na prsních pancířích, které měly rozptylovat pozornost nepřátelských válečníků. Všichni byli připraveni v božím jménu zabíjet, což podle kronikářů dokládá sborem zpívaná píseň Exsurge Domine, tedy Povstaň Pane.

„Kastilský voják opravdu cítil, že bojuje za svatý kříž a v těchto vypjatých chvílích byl slepý k jiným, méně vznešeným pohnutkám,“ píše W. H. Prescott ve svých Dějinách dobytí Peru. Zatímco Španělé byli připravení na boj s cílem zajmout „nejvyššího“, což povede k podrobení incké říše, Atahualpa chtěl dát najevo přátelské úmysly a dost možná vyjednávat. Dnes nikdo s jistotou neřekne, proč vkročil do města s „malou družinou“ několika set Peruánců. Snad skutečně věřil, že pozvání na jednání a hostinu, které mu španělský posel toho dne doručil, je míněno vážně.

První, na koho ve městě narazil, byl kněz, který měl za úkol přesvědčit krále, aby se vzdal své „pohanské“ víry a konvertoval ke křesťanství. Tuto nabídku Atahualpa samozřejmě odmítl, čímž odstartoval krveprolití. Místo hostiny se na indiány snesla smršť kulek z mušket následovaná ocelí mečů a šavlí. Situace musela podle Prescottova popisu vypadat naprosto bizarně, neboť Inka nesený na nosítkách na ramenou svých velmožů pozoroval masakr z drobného nadhledu. Neměl nejmenší šanci. S nepochopitelnou důvěřivostí si Inkové nevzali na „hostinu“ zbraně, a tak jediným španělským zraněním byla sečná rána na Pizarrově ruce, kterou se snažil zabránit jednomu ze svých vojáků, aby Inku zabil. Potřeboval ho alespoň na čas živého.

Atahualpa chtěl uplácet zlatem

Zajatců bylo nakonec tolik, že byl vznesen návrh na jejich popravu či alespoň usekání rukou. Důvodem byla obava ze vzpoury. Návrh nakonec nebyl přijat a vykonán, už jen samotný nápad však ukazuje, jak bezohlední Pizarrovi vojáci byli. Zajatý Inka pochopil, že víra v pro něj nepochopitelného Boha je jedna věc, ale chtivost po zlatě je v případě Španělů mnohem silnější. Proto si vyjednal cenu za svou svobodu: přislíbil jednu místnost naplnit zlatem a druhou stříbrem. Následně vydal pokyny, aby se zlaté předměty začaly ve velkém shromažďovat v Caxamalce.

Ať už se jednalo o pláty podobné střešním taškám, ceremoniální ozdoby či umělecké předměty, vše bylo roztaveno a slito ve zlaté pruty, jež se snáze rozdělují. Představte si palici zlaté kukuřice obalenou do stříbrných listenů se stříbrnými vlákny. Jediný takový předmět musel mít neuvěřitelnou uměleckou hodnotu. Prescott popisuje dokonce fontánu z ryzího zlata s ozdobnými zvířaty.

Bylo jasné, že Atahualpa dokáže svůj slib splnit a Pizarrovi došlo, že pokud by ho pustil, mohl by vládce znovu postavit nebezpečné vojsko. Řešení bylo nasnadě: Až dojde k získání veškerého přislíbeného zlata a stříbra, dostane Atahualpa místo svobody smrt.

Atahualpova poprava

Pizzaro vyvolal soudní proces skrze 12 obvinění vůči inckému vládci, mezi nimiž byla například taková, že se Atahualpa neprávem zmocnil koruny (což byla záležitost vnitřní politiky incké říše), že se jedná o kacíře (Atahualpa se nenechal pokřtít) či že plánoval vzpouru.

Soud byl víceméně formální záležitostí a rozsudek smrti tudíž nebyl překvapivý. Původní upálení bylo změněno na uškrcení garotou pod podmínkou, že se Atahualpa nechá pokřtít. Inkovou podmínkou zase bylo, že bude pohřben v místě svého rodiště v Quitu po boku svých příbuzných. Ani tento slib však Španělé nedodrželi.

Dějiny dobývání Střední a Jižní Ameriky rozhodně nepatří k částem lidské historie, která by se v euroatlantické civilizaci mohla dávat za příklad. Conquistadoři vraždili, kradli a lhali ve znamení kříže, neboť duchovní byli nedílnou součástí výprav. Desatero bylo ve jménu zlata a dobývání nových území na nějakou dobu postaveno na vedlejší kolej. Pravdou ale zůstává, že incké zlato zásadním způsobem posílilo španělskou korunu.

Zdroj: Encyclopedia Britannica