Masakr v Novočerkassku byl dokonale utajen. Sověti neumlčovali jen speciální střelbou

Víc než pětitisícový skandující dav se hrne ulicí. Lidé mávají sovětskými vlajkami a portréty Lenina. Jsou naštvaní, ale vojáky a tanky, které jim vyjely vstříc, úplně ignorují. Nemají zbraně. Nemají zájem se rvát. Chtějí jen být slyšet. Potřebují být slyšet! Jejich rodinám hrozí hlad a ještě větší bída, než ve které žijí teď. Když se stávkující dělníci a další rozhořčení občané dostanou až k policejní stanici a místnímu velitelství komunistické strany, najednou se ozvou výstřely. Nejdřív tomu nemohou uvěřit, pak ale padnou k zemi první kulkou provrtaná těla. Nastává panika. Lidé se obracejí a utíkají. Vojáci ale střílejí dál do zad prchajících.

Potraviny dražší, platy nižší

Nespokojenost v lidech v jihoruském městě Novočerkassk bublala už dlouho. Po Říjnové revoluci v roce 1917 bolševici slibovali, že se budou dělníci mít jako v ráji, nicméně situace v rostovské oblasti byla žalostná. Patřila k nejchudším místům celého Sovětského svazu. Když si dělníci z továrny na elektrické lokomotivy 1. června roku 1962 v ranním tisku přečetli, že o čtvrtinu zdraží maso i mléko, zdvihlo jim to tlak. Jenže když přišli do práce, zjistili, že jim navíc „dočasně a ve jménu socialistického pokroku“ o třicet procent sníží platy. To už na ně bylo příliš.

Jakkoli propracovaná propaganda neměla šanci děsivou realitu zastřít, dělníkům hrozilo, že své rodiny už nebudou mít šanci uživit. Jenže když svoje rozhořčení obrátili na vedení továrny a snažili se vyjednávat, ředitel Kuročkin jim prý odvětil zcela posměšně. „Jste zvyklí se ládovat masem a klobásami, tak si holt jednou uděláte játrové pirohy,“ prohlásil podle svědků, které po pádu SSSR a odtajnění událostí zpovídal americký novinář David Remnick.

Jeho uštěpačný komentář údajně zapůsobil jako pomyslná poslední kapka. Dělníci dali průchod vzteku. Továrnou řičely píšťaly, které normálně ohlašovaly konec směn. Nikdo už nepracoval. Chruščovovy portréty byly servány ze stěn a spáleny. Chaosem, ve kterém se továrna ocitla, zněly rozzuřené výkřiky o stávce. Vedoucím nezbylo, než se před naštvanými zaměstnanci zamknout.

Jenže vedení státu s nepokoji počítalo a v oblasti mělo připravené vojáky, a dokonce i tanky. Večer si KGB přišla pro několik dělníků, aby ostatní přešla chuť stávkovat. Ale události už se zastavit nepodařilo. Dělníci se hned dalšího dne sešli před po zuby ozbrojeným vojskem a tanky obklopenou továrnou a začali odtamtud za skandování hesel jako „Chruščova na maso do klobás!“ pochodovat do centra města. Brzy se k nim začali přidávat další a další lidé a zanedlouho se na místní policejní stanici valilo okolo sedmi tisíc lidí.

Po masakru zametli veškeré stopy

Podle toho, co vypověděl tehdejší velitel vojsk Matvej Šapošnikov, jeho nadřízený generál Issa Pijev zpanikařil a po telefonu mu nařídil, aby demonstranty zastavil, a to jakkoli – střelbou i tanky. Šapošnikov ale do demonstrantů střílet odmítl (za což později zaplatil jak postavením, tak tvrdým, několik desetiletí trvajícím terorem KGB). Místo něj tak učinili jiní. Výstřely začaly padat, když se protestující začali u policejní stanice dožadovat propuštění svých kolegů. A neustaly, ani když lidé v hrůze utíkali. A co víc, podle svědků vojáci ani nestříleli obyčejnými kulkami, ale třaskavým střelivem, které mělo způsobit horší poranění. Jedné ženě výstřel utrhl ruku a vykrvácela přímo na náměstí v záhonku květin.

Celkem 26 lidí tehdy přišlo o život přímo na ulici. Jak a kde jejich těla skončila, není jasné dodnes. Vojáci je okamžitě naložili do jakýchkoli dopravních prostředků, které v okolí byli schopni zabavit, a odvezli je. Stejně tak se postarali o desítky zraněných, jimž nařídili o události mlčet. Zametli všechny stopy, vyčistili skvrny od krve, a za pár hodin město vypadalo, jako by se tam vůbec nic nestalo. Zprávy o masakru se do ostatních oblastních továren sice dostaly šeptandou a následoval další, ještě daleko větší protest, jenže režim, který k moci v roce 1917 dostalo velmi podobné povstání, byl připravený jakékoli riziko eliminovat.

Desítky promlčených let

Oficiální kanály začaly mluvit o chuligánech a tragické nehodě. Policie nařídila večerku a dav prostě a jednoduše poslala domů. KGB navíc zajistila na 240 lidí, z nichž desítky nakonec skončily na nucených pracích. Sedm lidí, údajných vůdců původní tovární stávky, pro výstrahu za ‚rozvratnou činnost‘ odsoudili a popravili. Vojáci se ve městě zdržovali ještě po mnoho dalších týdnů, v oficiálním tisku už ale po třech dnech nebyla ani zmínka. A ticho panovalo další desítky let, až do chvíle, kdy padl režim, jenž měl tento strašlivý masakr na svědomí.

Zdroj: David Remnick: Massacre in Workers Paradise