7 důvodů, proč Rusové prohrávají války: Mýtus moderní armády je jen špičkou ledovce

Britský historik a specialista na vojenské dějiny Chris McNab v knize Velký medvěd ve válce píše: „Když v prosinci 1979 sovětské jednotky překročily hranice, údajně na pomoc nové vládě v Kábulu, předpokládaly, že povedou krátkou a v zásadě nekrvavou kampaň s vysoce sofistikovanými mechanizovanými a leteckými silami, schopnými rozdrtit v řádu měsíců odpor v Afghánistánu ještě předtím, než nově instalovaná vláda dokončí eliminaci zbytků odporu.“ Pokud se podíváme na současný konflikt na Ukrajině, zjistíme, že mnohá strategická rozhodnutí jsou v případě Ruska stále stejná. Navzdory tomu, že se mění topografie terénu i vybavení protivníků. Co jsou ale největší chyby, které Rusko opakovaně dělá?

1. Nižší motivace dobyvatelů

Jedno pořekadlo praví, že zajíc běží vždycky rychleji než liška, neboť zajíc běží o život, zatímco liška jen pro oběd. Pokud bojujete o život, vždycky vynaložíte maximum možného, abyste si ho zachránili. Sovětské a ruské jednotky, ať už v Afghánistánu, Čečensku, nebo na Ukrajině, vždycky byly v pozici agresora, který se snažil zabrat další území. Z hlediska vojáka v poli šlo o naprosto jinou motivaci než z hlediska obránců, kterým šlo o život, budoucnost i vlast.

Proto byli sovětští vojáci tak odvážní, když bránili Moskvu nebo Leningrad, proto byli tak vysoce motivovaní Izraelci při napadení ze strany arabských států nebo českoslovenští vojáci při mobilizaci v roce 1938. Avšak ve chvíli, kdy Rusové dobývají cizí území, ke kterému nemají žádný osobní vztah a do války jsou „naveleni“, jejich motivace rychle upadá. Především pak u vojáků, kteří mají za sebou sotva základní výcvik.

2. Cena války

Válečné stroje a munice jsou těmi nejviditelnějšími položkami, které přijdou během bojů vniveč. V praxi to znamená, že na dobyvačnou válku ve 20. a 21. století je potřeba mít peníze. Sovětský svaz věnoval velké částky na zbrojení, které ale chyběly v rozvoji civilního sektoru. Lawrence Freedman, který vyučuje válečné vědy na londýnské King´s College, píše: „Zveřejněné odhady denních (válečných) nákladů se pohybovaly od 500 milionů do 20 miliard dolarů. Něco málo přes 1 miliardu dolarů se zdá věrohodné.“ Rusko aktuálně přichází v rámci sankcí o obrovské peníze, přesto má podle Freedmana dost peněz (včetně odhadovaných příjmů) na to, aby ještě rok udrželo válečné tažení v chodu. Nicméně náklady na „udržení války v provozu“ budou mít obrovské dopady na životní úroveň běžných ruských civilistů.

3. Nenávist vůči okupantům

Souběžně s osvobozením Československa šly s jednotkami příslušníci oddílů Smerš, speciálního oddělení sovětské kontrarozvědky. Mezi jejich úkoly bylo vytipovat sovětské i československé občany určené k likvidaci nebo odvlečení a podílet se na realizaci těchto úkolů. Podobné jednotky jdou společně s jednotkami na Ukrajině a byly i v Afghánistánu a Čečensku. Cílem byla eliminace nepřátelsky naladěné inteligence, která by mohla komplikovat případnou instalaci loutkové vlády. Přesto to jsou kroky, které staví část společnosti do radikální opozice.

4. Doktrína těžké techniky

„Sovětská strategie a taktika měla fatální nedostatky. Její doktrína upřednostňovala využívání tankových a motostřeleckých jednotek, které měly postupovat ve stanovených směrech, udržovat bezpečné komunikační linie a ničit jakýkoliv odpor, na který narazily, koordinovanou palebnou silou pěchoty, dělostřelectva, obrněnců a úderných jednotek,“ píše Chris McNab a současnost mu dává za pravdu. Rusové často spoléhají na dělostřelectvo a těžkou techniku. Jenže to, co platilo u Kursku, rozhodně nebude platit u Kyjeva. Ukrajinci zatím využívají drahé zahraniční vybavení, se kterým umí zacházet. Zároveň jim mezinárodní špionážní komunita poskytuje nedocenitelné informace včetně snímků ze špionážních družic a letounů.

5. Zásobování a logistika

Pokud Sověti za druhé světové války ustupovali, měli své stálé zásobovací linie pod kontrolou, zato Němci na Sovětském území měli čím dál větší logistické problémy. Ty nakonec vyústily v situaci, kdy vojáci wehrmachtu měli na počátku ruské zimy letní uniformy. Podobně na logistické problémy doplatila Putinova vojska. Zhruba 20 km od Kyjeva byla okupační vojska z nedostatku pohonných hmot nucena zastavit. Ukrajincům se podařilo zastavit zásobovací kolonu, která nakonec čítala až 1 400 vozů roztažených na délce více než 60 km.

Využili k tomu desítky let známou partyzánskou taktiku, která velí zničit přední vozy v tak úzkém místě, aby se nedaly objet. Zásobování se netýká jen pohonných hmot, ale i potravin, což v praxi znamená, že okupační vojska musí sáhnout k „samozásobování“, tedy rabování. To ale podrývá jejich snahu být „osvoboditeli“, neboť osvoboditelé nekradou. Naprosto bizarní jsou zprávy o tom, že vojáci zastupující ropnou velmoc museli opustit svá bojová vozidla kvůli nedostatku pohonných hmot.

6. Korupce a šmelina

Dlouhodobě se mluví o korupci v ruské armádě a „šmelení“ s vojenským materiálem. Opět se dá sáhnout k historické paralele, kdy sovětští vojáci na našem území pod cenou prodávali benzín určený pro jejich vojenskou techniku. Masivní korupce byla v sovětské a nyní ruské armádě dlouhodobým problémem, který se nutně musí dříve či později projevit.

7. Mýtus moderní armády

Rusové se na zbrojařských veletrzích chlubí nejmodernějšími zbraněmi, ale ve skutečnosti jich mají buď málo, nebo k nim nejsou dostatečně vycvičené obsluhy. Domnělé nejmodernější zbraně navíc vůbec nemusí být tak kvalitní, jak jsou popisovány v PR materiálech a prospektech. Dokonalou ukázkou jsou tanky T-14 Armata nebo letoun Su-57, které má ruská armáda ve stadiu prototypů či v malých počtech. Navýšení počtů těchto strojů pak samozřejmě trvá roky.

Zdroj: Chris McNab: Velký medvěd ve válce