Plán pro 3. světovou válku měli už Sověti. Kromě jaderných zbraní bylo zásadní moře

Ačkoliv jsou scénáře možného vývoje třetí světové války mezi západním a východním blokem obvykle zaměřené na pozemní bojiště střední Evropy, situace na světových mořích by ve skutečnosti byla neméně významná. Jak by to na tomto opomíjeném bojišti nejspíše vypadalo? Podívali jsme se na plány obou paktů minulosti.

Moře často opomíjíme

Jako suchozemci žijící ve středu Evropy máme přirozenou tendenci vnímat moře jako cosi vzdáleného, relativně pustého a méně významného. Války se pro nás častěji vedou o města či hory, nikoliv o obří oceánská území. Tento pohled ve skutečnosti nemůže být realitě vzdálenější. Moře a oceány jsou obrovskou přepravní „dálnicí“ pro majoritu světového zboží a tudíž obchodu. Důvod je nasnadě – námořní doprava je levnější než doprava silniční, vlaková či snad dokonce letecká. Kdo ovládá moře, ovládá svět. Nicméně i ten, kdo může námořní cesty narušit, může způsobit obrovské škody.

V rámci studené války je nutné dodat ještě pár významných detailů. Tato námořně-obchodní stránka většiny konfliktů od roku 1945 hrála v projekcích třetí světové války spíše podružnou roli. Ne snad, že by námořní obchod po roce 1945 byl méně významný než v čase Britského impéria. Spíše ani jedna strana nepočítala s tím, že bude konflikt trvat tak dlouho, aby se mohl podepsat na ekonomické bilanci. Buď by jedna strana během několika týdnů tu druhou dohnala k příměří, anebo by konflikt eskaloval do jaderné výměny.

Jak na to šlo NATO

Na druhou stranu námořní stránka konfliktu byla stále významná ze dvou důvodů. Klíčovou strategií NATO bylo v případě eskalace držet sovětský nápor tak dlouho, než z USA dorazí posily a situaci zvrátí. Část těchto posil by samozřejmě mohla dorazit letecky, teprve námořní kapacity však zajišťovaly možnost přesunout počty dostatečné pro změnu předpokládaného stavu fronty. Jinými slovy, i v této podobě třetí světové války by, podobně jako ve druhé světové válce, hráli velkou roli atlantické konvoje.

Neméně významná je pak i skutečnost, že obě strany konfliktu disponovaly od 60. let i jadernými ponorkami, tedy významnou složkou svého jaderného odstrašujícího arzenálu schopného odvetné salvy i v případě zničení domovské země. Vzhledem k tomu, že sovětské námořní síly se nemohly rovnat těm americkým, jejich plán pro nemyslitelné byl v zásadě defenzivního rázu.

Nejlepší obranou je útok

Prvním krokem v případě eskalace vztahů by byla snaha sovětských ponorkových sil o proniknutí do Atlantiku v oblasti mezi Spojeným královstvím a Grónskem. Ponorky sem proniknuvší by měly za úkol v maximální možné míře poškozovat americké konvoje mířící do Evropy.

Jaké byly sovětské šance? Překvapivě bídné. NATO pokrývalo prakticky celé nebe v území mezi Spojeným královstvím a Norskem. Královské námořnictvo spolu s US Navy by držely iniciativu i početní převahu. Na druhou stranu sovětské ponorky, které by pronikly, měly potenciál narušovat atlantické konvoje. Připočteme-li i sovětské bombardéry, kapacita se ještě navyšuje. Převaha amerických a britských palubních letadel i námořnictva by však majoritu konvojů s největší pravděpodobností byla schopna uchránit.

Zbylá část sovětského námořnictva by se tak dle operačního plánu soustředila primárně na obranu oblastí, v nichž by byly soustředěny sovětské jaderné ponorky nesoucí balistické střely. Plány NATO v tomto směru o výraznější reakci nemluví. Sovětům by se tak skutečně defenzivní část jejich záměru nejspíše podařila. Pokud by se tedy Moskva rozhodla konflikt eskalovat až k jadernému úderu, či naopak odpovědět na první jadernou salvu NATO, byla by nejspíše v dobré pozici. Na konvenční průběh konfliktu by ovšem měla spíše marginální vliv.

Ani zbytek sovětského plánu není bez zajímavosti. O ochranu pobřežních základen Varšavské smlouvy se kromě pobřežního námořnictva měly starat primárně dálkové bombardéry spolu s dalšími vzdušnými silami. Sověti se značně obávali, že americké letadlové lodě by v případě déle trvajícího konfliktu byly schopny proniknout na dosah arktických, baltických nebo černomořských sovětských základen a mohly by je soustředěným útokem vyřadit z konfliktu. Bombardovací letky složené z Tu-16 a Tu-95 by byly proto nasazeny k patrolám poblíž amerických svazů letadlových lodí s cílem odstrašit je od podobného útoku.

Navzdory americké převaze v palubním letectvu by útoky sovětského letectva rozhodně nebyly bez šance. Spolu s konvenčními silami mohlo dost dobře dojít i na potopení části amerických letadlových lodí vyskytujících se ve střední vzdálenosti od sovětských přístavů. Tato odstrašující síla by byla přítomna jak v Evropě, tak i na Dálném východě, kde by sloužila proti napadení tichomořských sovětských pobřežních základen.

Válka bez vítěze

Kromě omezeného počtu ponorkových sil v Atlantiku však Sověti nebyli v pozici, kdy mohli námořní stránku konfliktu přesunout do výraznější ofenzívy. Bez ohledu na to, jak by konflikt v Evropě dopadl, by sovětské námořnictvo hrálo čistě defenzivní úlohu. I ta by však skrze ochranu balistických ponorek mohla být dostačující k tomu, aby si Sovětský svaz podržel dostatečné množství jaderných sil k atomovému útoku či protiútoku na území států NATO včetně USA.

Právě pozemní válka v Evropě by však hrála tak či onak klíčovou úlohu. Ať už by konflikt trval dostatečně dlouho, aby dorazily americké pozemní síly s pomocí konvojů, či by naopak na jadernou eskalaci došlo dříve, prakticky obě strany studené války počítaly s tím, že šance na jaderné zakončení války byly prakticky nevyhnutelné.

Zdroj: William K. Sullivan: Soviet Strategy and NATO's Northern Flank