Nejhorší masakry na Ukrajině: Masové hroby plnili Rusové i nacisté, mrzačili a popravovali desítky tisíc lidí

Masakr ve městě Buča na předměstí Kyjeva se stal posledním z děsivých událostí, které obyvatele Ukrajiny postihly v uplynulých desetiletích. Podílely se na nich sovětská NKVD, německá armáda, ukrajinští nacionalisté i dnešní Rusové.

AUP @AmsterdamUPress has flipped two books (2016) on the history of #Ukraine to #OpenAccess so that they are available to download for free !
Open Access Ukraine: https://t.co/tNs7XdOBqy
- Kyiv, Ukraine
- The Great West Ukrainian Prison Massacre of 1941 pic.twitter.com/Tny1XommUd

— Jacques Mignon (@JacquesMignon) March 9, 2022

Vinnycja 1937–38: 11 000 obětí

Stalinova snaha zlomit vzpurnou Ukrajinu vedla na počátku 30. let 20. století k hladomoru, jemuž padlo za oběť 3–5 milionů lidí. Tím ale posedlost sovětského diktátora zničením Ukrajiny nekončila. V době, kdy svět řešil hitlerovské Německo, se jeho zrak upřel na město Vinnycja ležící asi 250 kilometrů jižně od Kyjeva. V rámci takzvané Velké čistky zde oddíly NKVD pod velením Nikolaje Ivanoviče Ježova, kvůli malému vzrůstu (151 cm) přezdívaného krvavý skrček, v letech 1937 až 1938 povraždily až 11 000 Ukrajinců a Ukrajinek obviněných z protistalinského spiknutí.

Obyvatelé Vinnycje byli ve vlnách nahnáni do sadů a parků na okraji města, kde si museli vyhloubit hromadné hroby. Sovětští kati pak muže se svázanýma rukama stříleli do zátylku, ženy před popravou vysvlékali do naha. Příbuzní obětí se o jejich osudu nikdy nedozvěděli – jejich osobní věci příslušníci NKVD zahrabali odděleně. První informace o masakru podali paradoxně Němci, když v červenci 1941 město obsadili.

Today I saw the memorials for the Vinnytsia Massacre, in which both my Great-Grandad and Great-Great-Grandad were killed by Stalin in 1938&1937 respectively. They were killed merely for the fact that they were Polish. Such an educational experience being here on my Grandma’s bday pic.twitter.com/WwMFG1Ojhc

— Maria Romanenko (@rommari) December 5, 2021

Velký masakr vězňů 1941: 40 000 obětí

Krátce poté, co hitlerovské Německo napadlo 22. června 1941 svého dosavadního spojence Sovětský svaz, vydal Stalin rozkaz zbavit se politických vězňů, kteří by mohli padnout do rukou Němcům. V pouhých osmi dnech příslušníci sovětské tajné služby NKVD povraždili na různých místech Ukrajiny mezi 10 000 a 40 000 vězňů, z nichž bylo nejméně 70 procent Ukrajinců, 20 procent Poláků a zbytek tvořili Židé a příslušníci dalších národností. NKVD se přitom vězňů zbavovala zvláště krutými způsoby.

Ve lvovském vězení dozorci házeli okny granáty do přeplněných cel, v nichž se tísnilo až 30 lidí.Tím to ale nekončilo. „Dobře si vzpomínám, jak jsem mezi mrtvolami hledal tělo ukrajinského vlastence, který byl mým blízkým přítelem. Na většině těl byly jasně viditelné známky strašlivého mučení. Měli zlomené ruce a nohy nebo jim byly vydloubnuty oči a některé ženy měly uřezaná prsa. Mnoho vězňů bylo zabito velkými hřeby zaraženými přes nosní dírky do mozku, jiným podřezali hrdla. Na dvoře věznice byla exhumována tři těla lidí, kteří byli zřejmě pohřbeni zaživa,“ citovali svědectví jednoho z přeživších autoři publikace The Great West Ukrainian Massacre of 1941.

...among them my grandfather Mikhail, among the hundreds (~2,800 to 4,000) shot by the NKVD in one day at the Lutsk Massacre of 23 June 1941. pic.twitter.com/Cv8zr1RVLx

— Paul A. Koroluk (@TokyoPAK) April 2, 2022

Pavoloč 1941: 1 500 obětí

Na středověké město Pavoloč ležící asi 100 km jihozápadně od Kyjeva dopadla německá invaze na Ukrajinu 5. září 1941. Ten den vyhnaly oddíly Einsatzgruppen všechny místní Židy na židovský hřbitov, kde museli vyhloubit masový hrob. Na jeho okraji pak přinutili oběti pokleknout a poté je zezadu stříleli do hlavy.

Celkem bylo ten den zabito na 1 500 lidí, zbytek obyvatel města až do příchodu Rudé armády v prosinci 1943 raději žil v okolních lesích.

Babij Jar 1941: 33 771 obětí

Počet obětí masakru v Babím Jaru vyčíslila situační zpráva odeslaná do Berlína na 33 771. Jednalo se o Židy z Kyjeva, které příslušníci německých jednotek Einsatzgruppen 29. a 30. září 1941 nejprve zastřelili a pak svrhli do 30 metrů široké, 150 metrů dlouhé a zhruba 15 metrů hluboké rokle poblíž ukrajinské metropole. Němcům přitom pomáhali příslušníci polovojenských ukrajinských oddílů.

Kulku dostal každý, kdo vylezl až nahoru nad sráz. Muži, starci, ženy, děti. „Některé zasáhli do hlavy, některé do nohy, některé do ruky, dolů ale spadli úplně všichni. Na ně pak rychle padali další a další, a ti, kteří ještě žili, se nakonec pod vahou dalších těl zadusili,“ popsala masakr Dita Levinová, jedna z mála přeživších. Rokle se až do osvobození Kyjeva v listopadu 1943 stala místem poprav dalších desetitisíců Židů, Romů, Ukrajinců, Rusů, válečných zajatců a partyzánů.

Vinnycja 1941: 15 000 obětí

Díky zhruba 30tisícové židovské komunitě se záhy po obsazení Ukrajiny wehrmachtem Vinnycja ocitla v hledáčku německé vyhlazovací mašinérie. Němci město obsadili 19. července 1941 a zbylé místní Židy (polovina Židů uprchla) začali pod různými záminkami likvidovat.

Nejhorší vraždění mělo na svědomí komando Einsatzgruppe D ve dnech 16. a 22. září 1941, kdy bylo ve dvou vlnách zastřeleno 6 000 Židů, zbytek místní komunity pak byl zlikvidován v dubnu 1942. Němci své oběti nechávali kleknout na okraji předem připravených masových hrobů a stříleli je do zátylku. Zdejší události údajně dokumentuje slavný snímek anonymního autora nazvaný Poslední Žid ve Vinnycji zveřejněný v roce 1961 během procesu s Adolfem Eichmannem.

Volyň 1943–44: 100 000 obětí

Volyň je historické území ležící na severozápadní Ukrajině východně od Žitomyru s centrem ve městech Rovno a Luck. V letech 1943 a 1944 zde Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) představující vojenskou odnož Organizace ukrajinských nacionalistů Stepana Bandery OUN-B s tichým souhlasem německé okupační správy prováděla politiku etnických čistek, jejichž cílem byli hlavně Poláci a Židé, ale také Češi, Arméni a další zde žijící národnosti.

Masakry měly nejrůznější podobu od přepadení jednotlivců nebo lidí pracujících v lese nebo na poli po koordinované útoky na množství měst a vesnic najednou. Kromě ozbrojených ukrajinských nacionalistů se jich účastnili i ukrajinští vesničané často vyzbrojení jen kosami, sekerami nebo kladivy. Ukrajinci v polských vesnicích kradli dobytek a úrodu a zapalovali domy. Jen v červenci 1943 se cílem útoků stalo přes 530 polských vesnic a vesniček, přičemž bylo zabito 17 000 Poláků, většinou žen a dětí. Celkově se ale do jara 1944 stalo obětí masakru až 100 000 lidí včetně několika stovek Čechů a 3 000 Ukrajinců. Téma málo známého masakru zpracoval v roce 2016 ve snímku Volyň polský režisér Wojciech Smarzowski.

The Volhynia massacre shocks not only with the number of those killed, not only with its cruelty, but also with its planned methodology.#VolhyniaMassacrehttps://t.co/3Ajx2Ym7iu pic.twitter.com/ogJwSlQbcQ

— The First News (@the_1st_news) July 12, 2018

Buča 2022: přes 300 obětí

Když ruská armáda 1. dubna 2022 po měsíční okupaci opustila město Buča asi 25 kilometrů západně od Kyjeva, začali příslušníci ukrajinské armády a teritoriální obrany zjišťovat obraz zkázy. Na ulicích ležela těla zastřelených civilistů, mnozí s rukama svázanýma za zády. Podle starosty města Anatolije Fedoruka bylo zabito přes 300 lidí, z nich nejméně 280 skončilo v hromadném hrobě. Další oběti ruské okupace nacházeli šokovaní Ukrajinci v bytech a ve sklepech domů, byla mezi nimi i ohořelá těla předtím znásilněných žen.

Ukrajinské ministerstvo obrany označilo masakr v Buči za ukrajinskou Srebrenicu, čímž odkazuje na největší poválečný masakr v Evropě, který se odehrál v červenci 1995. U bosenského města Srebrenica tehdy příslušníci jednotek bosenské Republiky Srbské povraždili více než 8 000 muslimských mužů a chlapců. Buča se tak díky brutálnímu řádění ruských vojáků stala dosud posledním známým dějištěm masakru spáchaného v posledních 100 letech na ukrajinském obyvatelstvu.

ZDROJ: The Great West Ukrainian Massacre of 1941