Co se děje po smrti s lidským tělem? Detailní popis rozkladu člověka

„Bude to potřebovat trošku síly, než to upravím,“ prohlásí majitelka pohřebního ústavu Holly Williams, když zvedá ruku mrtvoly před sebou a jemně ohýbá prsty, zápěstí i loket. „Obvykle čím čerstvější tělo, tím snazší je pro mě s ním pracovat.“ Williams mluví tiše, ale má příjemné a veselé vystupování, které popírá podstatu její práce. Protože ale pracuje v rodinném pohřebním ústavu v americkém Texasu, vídala mrtvé celý svůj život, už od dětství. Nyní je jí 28, ale odhaduje, že již pracovala na zhruba tisíci mrtvých tělech.

Do její působnosti spadají všichni zesnulí z oblasti Dallas–Fort Worth a ona je musí připravit na pohřeb. „Většina klientů k nám přichází z domů s pečovatelskou službou, ale někdy se musíme postarat i o lidi, kteří zemřeli po střelné ráně nebo při autonehodě. Občas se však musíme postarat i o lidi, kteří zemřeli sami a nebyli objeveni několik dnů či týdnů a už se začali rozkládat. V takovou chvíli je naše práce skutečně těžká,“ přiznala Williams pro BBC.

Tělo po 4 hodinách

John, muž, na kterém Williams právě pracuje, zemřel asi čtyři hodiny před tím, než bylo jeho tělo přivezeno do pohřebního ústavu. Byl poměrně zdravý po většinu svého života. Pracoval na ropných polích v Texasu a práce ho udržela při síle v dobrém fyzickém stavu. Přestal kouřit před desítkami let a alkohol pil jen mírně. Jednoho chladného lednového rána však doma utrpěl masivní infarkt (zřejmě vyvolaný neznámými komplikacemi), upadl a téměř okamžitě zemřel. Bylo mu jen 57. Nyní leží na kovovém stole v pohřebním ústavu, jeho tělo přikryté bílou plachtou je na dotek studené a ztuhlé a pokožka purpurově šedá – jasné znamení, že první fáze rozkladu začala.

Mrtvola plná života

Ač mrtvá, hnijící mrtvola se hemží životem. Vědci dokonce představují hnijící mrtvolu jako základní kámen obrovského a komplexního ekosystému, který se vyvinul brzy po smrti a žije z rozkladu.

Rozklad začíná několik minut po smrti procesem zvaným autolýza či samotrávení. Brzy poté, co se zastaví srdce, buňky přestávají mít kyslík a zvyšuje se jejich kyselost, jak se v nich začnou hromadit toxické odpady z chemických reakcí v nich probíhajících. Enzymy začnou trávit buněčné membrány a pak buňky prolomí. Proces obvykle začíná v játrech, která jsou bohatá na enzymy, a v mozku, který má vysoký obsah vody. Nakonec se ale všechny ostatní tkáně a orgány začínají rozkládat tímto způsobem. Poškozené krvinky se za pomoci gravitace usazují v kapilárách a drobných žilkách, což způsobuje změnu zabarvení kůže.

Tělesná teplota začíná klesat, dokud se nepřizpůsobí okolí těla. Poté nastává posmrtná ztuhlost, která začíná u očních víček, čelistí a krčních svalů, postupuje přes trup až ke končetinám. Během života buňky ve svalech pracují a odpočívají v důsledku fungování dvou proteinů (aktinu a myosinu), jenomže po smrti buňky vyčerpají svůj zdroj energie a proteiny nemohou pracovat, což způsobí, že svaly ztuhnou.

Během této rané fáze smrti se mrtvolný ekosystém skládá převážně z bakterií, které žijí i na živém těle a v něm. Lidská těla hostí obrovské množství bakterií – každý povrch i zákoutí poskytuje útočiště specializovaným komunitám mikrobů. Zdaleka nejvíc bakterií se nachází ve střevech, kde jich jsou miliardy, stovky či tisíce různých druhů. Bakterie jsou pro lidské tělo velice důležité a vědci zkoumají, jak jejich množství a kondice ovlivňuje zdraví – od autismu a depresí přes syndrom dráždivého tračníku až po obezitu. Ale stále o nich víme málo a ještě méně víme, co se s nimi stane, když zemřeme.

Selhání imunitního systému

V srpnu 2014 forenzní vědkyně Gulnaz Javan z Alabamské státní univerzity v Montgomery se svými kolegy publikovala úplně první studii o tom, co nazývá mikrobiologie smrti. „Mnoho našich vzorků pochází z trestných činů – z vražd, předávkování drogami či ze sebevražd a dopravních nehod. Sbírám vzorky z tkání těla, ale jsou tam etické otázky, protože potřebujeme souhlas pozůstalých.“

Když jsme naživu, většina vnitřních orgánů neobsahuje mikroby. Když ale po smrti imunitní systém selže, začínají se mikroorganismy šířit po celém těle naprosto volně. Jejich cesta obvykle začíná ve střevech, na spojnici tenkého a tlustého střeva. Střevní bakterie začnou trávit střeva a pak okolní tkáně. Žijí z chemického koktejlu, který uniká z poškozených buněk. Pak napadnou kapiláry trávicího systému a lymfatických uzlin, šíří se nejprve do jater a sleziny, poté do srdce a mozku.

Javan a její tým vzal vzorky jater, sleziny, mozku, srdce a krve od 11 mrtvol, které byly po smrti mezi 20 a 240 hodinami. Používali různé metody od studování změn DNA po analyzování a srovnávání bakteriálního obsahu každého vzorku.

Vzorky odebrané z různých orgánů z jedné mrtvoly si byly navzájem velmi podobné, ale velmi se lišily od vzorků ze stejných orgánů z jiných těl. To může být částečně způsobeno rozdíly v mikrobiologii každého člověka, ale také rozdíly v době, která uplynula od smrti. Dřívější studie rozkladu myší ukázaly, že ačkoli se množství a stav mikrobů po smrti dramaticky změní, děje se tak konzistentním a měřitelným způsobem. Výzkumníci byli schopni odhadnout časy smrti, které byly tři dny i téměř dva měsíce.

Tik tak...

Studie Javan naznačuje, že tyto „mikrobiální hodiny“ mohou také tikat v rozkládajícím se lidském těle. Ukázalo se, že bakterie dosáhnou jater asi 20 hodin po smrti a že jim trvá alespoň 58 hodin, než se rozšíří do dalších orgánů, z nichž byly odebrány vzorky. Až zemřeme, budou se bakterie šířit po těle systematickým způsobem. Načasování, jak infiltrují první vnitřní orgán a pak další, může poskytnout nový způsob, jak odhadnout dobu, která uplynula od smrti.

„Po smrti se složení bakterií změní,“ říká Javan. „Pohybují se do srdce, mozku a nakonec do reprodukčních orgánů.“ Nyní se vědkyně a její tým snaží zjistit, který orgán je pro odhadování času smrti nejlepší, což je stále nejasné. Už ale zjistili, že s různými fázemi rozkladu jsou spojené odlišné bakterie.

Ale jak tento proces vlastně vypadá?

Mezi borovicemi u města Huntsville v Texasu leží rozptýleno asi půl tuctu lidských mrtvol v různých fázích rozkladu. Na některých jsou ještě zbytky masa, někde už leží jen kosti. Z jedné mrtvoly vyrůstají velké hnědé houby z místa, kde kdysi bylo břicho.

Pro většinu z nás je pohled na hnijící mrtvoly přinejlepším znepokojující, pro někoho až odporný a děsivý, doslova noční můra. Ale pro zaměstnance Ústavu forenzních věd v Texasu je to každodenní práce. Ústav byl otevřen v roce 2009 a patří k němu více než 200 akrů lesa, který je rozdělen do různě velkých a zalesněných oblastí. Sem umístili Aaron Lynne a Sibyla Bucheli dvě čerstvé mrtvoly a nechali je, aby se rozkládaly v přirozených podmínkách.

Nastupuje hniloba

Jakmile je proces samotrávení v plném proudu a bakterie unikly ze zažívacího traktu, začíná hniloba. To je molekulární smrt – měkké tkáně se rozloží na plyny, kapaliny a soli. Ano, proces probíhá už dříve, ale rozjede se naplno právě v okamžiku, kdy se anaerobní bakterie dostanou ke slovu. Ty ke svému růstu nepotřebují kyslík, živí se tkání těla, kvasí v nich sacharidy a vznikají vedlejší produkty jako metan, sirovodík a čpavek, které se hromadí v těle a nafukují břicho, případně i další části těla. To způsobuje další zabarvení kůže. Jak poškozené krvinky unikají z krevního řečiště, anaerobní bakterie mění hemoglobin na sulfhaemoglobin. Jeho přítomnost dává kůži mramorovaný, zeleno-černý vzhled, který charakterizuje aktivní rozklad těla.

S množícími se bakteriemi přibývají uvnitř těla i plyny, což způsobí, že se po celém povrchu kůže objeví puchýře. Následuje uvolnění a posléze i odpadnutí velkých ploch pokožky. Nakonec plyny a zkapalněné tkáně obvykle unikají z konečníku a dalších tělních otvorů, často také dochází k protržení kůže. Někdy je tlak tak velký, že se otevře kůže přímo na břiše, aby se mohl uvolnit. Nafukování těla je jakýmsi předělem mezi časným a pozdějším stadiem rozkladu.

Mrtvá těla též kolonizují různé druhy hmyzu, z nichž některé mají celý svůj životní cyklus spojen s mrtvolami. Nejčastěji se na těle usazují a objevují právě poté, co dojde k uvolnění vnitřních plynů.

Cyklus larev

S rozkladem těl jsou úzce spojeny dva druhy much – bzučivky a masařky. Mrtvoly vydávají hnilobně sladký zápach, který vznikl z komplexního koktejlu těkavých sloučenin a který se mění, jak rozklad postupuje. Bzučivky pomocí specializovaných čichových receptorů zápach odhalí, přistanou na mrtvole a nakladou vajíčka do různých dutin a otevřených ran. Každá moucha naklade kolem 250 vajec, která se vylíhnou do 24 hodin. Červi se krmí a zvětšují se, dokud nejsou dostatečně velcí. Pak se odplazí od těla, zakuklí se a promění se v dospělé mouchy. Cyklus se opakuje, dokud zbývá něco, z čeho se mohou larvy živit.

Za běžných podmínek se cyklus na hnijící mrtvole zopakuje třikrát. Červi generují teplo, takže teplota těla stoupne zhruba o 10 °C. „Pokud jsou larvy na kraji, hrozí jim, že je sežere pták, když jsou hluboko v těle, je jim příliš teplo. Larvy jsou tedy neustále v pohybu, čímž zvyšují okolní teplotu,“ vysvětluje entomoložka Bucheli.

Přítomnost much láká predátory, jako jsou mravenci, vosy a pavouci, kteří se živí vejci a larvami much. Velké množství hmyzu přitahuje ptáky. Mrtvé maso přitahuje též různé mrchožrouty, ať už supy, nebo masožravé savce. Ale když se nedostaví mrchožrouti, jsou to právě larvy, které zlikvidují měkké tkáně.

Každé zvíře, které na mrtvole hoduje, zde zanechá část svých bakterií. Stejně jako se na těle objevují bakterie z půdy, ve které tělo leželo. To vše tvoří jedinečný mikrobiologický podpis, podle kterého se mohou forenzní vědci dozvědět více o tom, kde, kdy a jak člověk zemřel. Samozřejmě za předpokladu, že jejich databáze vzorků bude dostatečně široká. Pak budou schopni určit, jestli se s mrtvolou hýbalo a kde ležela původně, a to s přesností na několik desítek metrů. „Už známe několik soudních případů, ve kterých forenzní entomologové dosvědčili důležité kousky skládačky, která vedla k odsouzení vraha,“ tvrdí entomožka Bucheli, podle níž právě bakterie z mrtvého těla pomohou například s přesnějším určením doby smrti.

Proto vědci katalogizují různé bakteriální druhy na lidském těle a v něm a studují, jak se jejich populace liší mezi jednotlivci. „Hledáme dobrovolníka, jenž by nám zaživa poskytl bakteriální vzorky, které by se pak daly porovnat s bakteriálními vzorky po jeho smrti a v době rozkladu,“ popisuje Bucheli.

Smrt obohacuje

Výzkumníci z Texasu přišli také na to, že mrtvá těla obohacují půdu, na které se ocitla. A to na několik let. Podle odhadů se jedno lidské tělo skládá z 50 až 75 procent z vody. Každý „suchý“ kilogram pak uvolní 32 gramů dusíku, 10 gramů fosforu, 4 gramy draslíku a 1 gram hořčíku do půdy.

Půda a okolní vegetace je zpočátku rozkládajícím se tělem poškozená, protože lidská těla mohou být kvůli dusíku a antibiotikům toxická. Nakonec je však rozklad okolnímu ekosystému dlouhodobě prospěšný. Na místě se vyskytuje více rozmanitých druhů v hojnějším počtu. Podle vědců tak lze například odhalit těla, která jsou pohřbena v mělkých hrobech.

Zdroj: BBC