Živý mozek v mrtvém těle: Jaké vyhlídky mají lidé se syndromem uzamčení?

Stav mezi životem a smrtí nás nepřestává fascinovat – a samozřejmě také znepokojovat. Kde přesně leží ona tajemná hranice, odlišující živého člověka od mrtvého? Další střípek do této děsivé mozaiky doplňuje stav, který se nazývá syndrom uzamčení (v anglofonní literatuře „locked-in syndrome“). Jak toto vážné a vzácné poškození mozku přesně vypadá?

Uzamčení ve vlastní hlavě

Syndrom uzamčení se projevuje způsobem, jenž byl k vidění ve známém srdceryvném dramatu Skafandr a motýl, v menší míře i v řadě příspěvků do hororového žánru. Postižený má kompletně paralyzované tělo, veškeré příčně pruhované svalstvo (tedy to, jež je ovlivnitelné naší vůlí) nereaguje na příkazy mozku – s výjimkou většiny okohybných svalů, takže dotyčná osoba stále může mrkat.

Pohyb očních víček tak představuje jedinou formu komunikace s okolním světem, přitom však mozek stále dál funguje: Člověk vnímá dění okolo sebe, nadále může přemýšlet a prožívat; kognitivní schopnosti zasaženy nejsou. Je však doslova uzamčen ve své vlastní mysli, což nebývá snadné diagnostikovat – americký průzkum z roku 2002 sledující 44 pacientů zjistil, že obvykle trvá zhruba tři měsíce, než se poruchu podaří identifikovat a určit, že se jedinec nenachází v kómatu.

S popisem nemoci přišli v roce 1966 američtí neurologové Fred Plum a Jerome B. Posner. Vyskytuje se v případech, kdy dojde k poškození mozku, většinou v důsledku mrtvice. Konkrétně se jedná o poškození mozkového kmene, což je část mozku bezprostředně navazující na míchu. Z toho důvodu se jedná o nevratné poškození, s nímž je potřeba se naučit žít – například tréninkem komunikace pomocí mrkání či podpůrnou terapií pro postiženého člověka a jeho blízké okolí.

Lze rozlišit tři druhy syndromu uzamčení – klasický, částečný a totální. Výše zmíněné platí pro onu klasickou formu; částečná forma navíc umožňuje cítění a pohyb některých dalších částí. Zato v případě posledního typu se hovoří o kompletní nehybnosti – paralyzovány jsou i okohybné svaly, a tak je možné kognitivní funkce změřit jen pomocí elektroencefalogramu (EEG), jenž měří mozkovou činnost. I v těchto případech jsou však zachovány cykly spánku a bdění, sluch či porozumění mluvené řeči.

Naděje pro nemocné?

Jak ukázal případ francouzského novináře Jeana-Dominiqua Baubyho, o němž pojednával právě zmíněný snímek Skafandr a motýl, i v tomto tragickém stavu je možné do jisté míry žít a pracovat – Bauby pomocí mrkání nadiktoval celou knihu, jež se stala základem pro stejnojmenný film. Nejznámější pacient trpící touto poruchou však zemřel předčasně na zápal plic v roce 1997 pouhé dva dny po zveřejnění své knihy, která se postupem času stala bestsellerem.

Vědecké pokroky však i v této sféře dávají pacientům určitou naději. Německý třicátník, který byl kvůli amyotrofické laterální skleróze (ALS) paralyzován od roku 2015, obdržel po pěti letech speciální mozkový implantát, pomocí něhož je možné komunikovat, i když to tělo neumožňuje. Díky snímání mozkové aktivity muž dokázal dávat dohromady celé věty, být v kontaktu se svou rodinou a také si „říct“ o jídlo či masáž. Takové technologické výdobytky mohou posloužit i dalším pacientům, kteří trpí nevratnými omezeními pohybu či komunikace.

ZDROJ: Wikipedia