Nejbizarnější psychické choroby v Japonsku: Od Pařížského syndromu k obdivování listí

Japonská kultura je pro nás leckdy jen těžko pochopitelná. S tím se pojí i množství psychologických pojmů, které jsou příslušníkovi západní společnosti zcela cizí. Některé z nich si v tomhle článku projedeme a zároveň se budeme zaobírat výjimečností některých jevů, s nimiž se obyvatelé země vycházejícího slunce musejí potýkat.

Obavy ze společnosti

Určitá část japonské společnosti bývá označována termínem hikikomori, což znamená sociální vyloučení či odtržení od lidí. Jedná se o samotáře, kteří svou neochotu vycházet do společnosti dotáhli tak daleko, že se zcela izolují – podle terminologie alespoň po dobu šesti měsíců nevyšli z bytu či pokoje. Syndrom se týká především mladých lidí, a to jak dospívajících, tak už dospělých. Společensky se však jedná o závažné téma, neboť podle odhadů mezi hikikomori patří až milion Japonců – tedy bezmála jedno procento celé populace!

Psychiatr Tamaki Saitō, který s termínem přišel, upozornil především na skupinu lidí mezi 25 a 35 lety. Leckdo z nich se totiž nedokázal zařadit do společnosti a dostát jejím nárokům, což může umocnit osobnostní tendence jako vyhýbavost, sociální úzkost či strach ze selhání. Tlak na úspěch je stejně silný jako současné technologické možnosti, jež vyhýbavým lidem umožňují uniknout před většinou sociálních aktivit.

Nebezpečné tělo

S tím částečně souvisí i obava z vnímání svého těla, která se nazývá taidžin kjófušó. Lidé trpící tímto syndromem mají strach z mezilidských vztahů, což samozřejmě může v důsledku také vést k izolaci – jádrem problému je však stud za vlastní tělesné funkce; tedy jak druzí lidé vnímají náš vzhled, pach, pohyb nebo i názory a verbální projevy. Společenské situace proto bývají provázeny panickými záchvaty a úzkostí. Původem je pravděpodobně traumatický zážitek z dětství, při němž musel jedinec čelit výsměchu; což je v kolektivistické východní kultuře o poznání větší problém nežli u nás, proto také přesný ekvivalent tohoto jevu v našich podmínkách neznáme. V Japonsku se však alespoň některé symptomy vyskytnou u třech až třinácti procent populace…

Pozor na Paříž

Cestovatelských syndromů je celá řada, například takzvaný Jeruzalémský syndrom postihuje řadu turistů v Izraeli, kteří propadnou dojmu, že sami jsou nějakou biblickou postavou. Genius loci si prostě vybírá svou daň – a které město je obdivovanější než Paříž, že? Proto se především mezi japonskými turisty (ale stát se to může i nám) vyskytuje Pařížský syndrom, během něhož jsou návštěvníci vyhlášeného města rozčarováni, frustrováni a zklamáni, že jejich vysněná destinace nevypadá tak, jak si ji představovali. Vzrušení turistů může vést ke zrychlené srdeční činnosti a dalším fyziologickým projevům, v jejichž důsledku člověk občas zažije halucinace, paranoidní bludy, pocity odosobnění či úzkosti. Kulturní šok zkrátka může být až příliš velký!

Další japonské speciality

A podobných kulturních specifik v Japonsku nalezneme celou řadu. Jen telegraficky existuje třeba:

• Karóši: smrt z přepracování. Obvykle se jedná o cévní mozkovou příhodu nebo infarkt myokardu v důsledku nadměrného stresu z práce a související špatné životosprávy.
• Kodokuši: osamělá smrt. Od 80. let minulého století narůstá počet případů starých lidí, kteří zemřou sami doma a jejich těla jsou nalezena až po mnoha týdnech. Souvisí to samozřejmě se stárnutím populace a neschopnosti mnohých lidí (především mužů) založit rodinu.
• Giri: závazek či povinnost. V Japonsku je takto označován závazek k vzájemnému obdarovávání – jakmile dostanete dar, jste v podstatě povinni darujícímu pořídit dárek ve zhruba stejné hodnotě. Pro tamní kulturu jsou ideje morálního závazku či vzájemné vděčnosti velmi důležité.
• Momidžigari: obdivování listí. Abychom nekončili negativně, zmíníme ještě japonskou fascinaci pozorováním karmínově zbarvených listů javoru. Japonci na podzim dokonce podnikají časté výlety do míst, kde mohou červené listy obdivovat. Prostě je to trochu jiný svět!