Jsem mrtvý, nebo ne? Vzácný syndrom chodící mrtvoly vede k obrovským problémům

Lidský mozek je stále zdrojem mnohých znepokojivých tajemství, na které ani současná věda nemá jednoznačné odpovědi. Řadí se mezi ně třeba vzácná duševní porucha, kvůli níž si pacient nemyslí nic menšího, než že je mrtvý.

Neurolog Jules Cotard v roce 1880 popsal psychiatrickou poruchu s názvem Delirium negace. Spočívala v depresivním zoufalství a sebepohrdání, jež se v těžších formách projevovalo až bludně nevývratnou negací vlastní existence. Později se pro tento typ poruch založený na popírání vlastní existence ustálil název Cotardův syndrom – anebo poněkud pregnantněji „syndrom chodící mrtvoly“.

Chodící mrtvoly

Analýza stovky pacientů s tímto syndromem ukázala, že necelá polovina z nich (konkrétně 45) je přesvědčena o vlastní neexistenci, zatímco zbylých 55 naopak trpělo bludem nesmrtelnosti: Pokud totiž člověk nevěří, že je naživu, nemůže ani zemřít, a tudíž je odsouzen k věčnému životu. Hovoření o odsouzení je na místě, neboť si takto zasažení lidé domnělou nesmrtelnost rozhodně neužívají, naopak ji v souladu se svými těžkými depresemi považují za nekonečné utrpení.

Straní se společnosti, nemají zájem o sociální vazby, navíc i zcela postrádají vztah k vlastnímu tělu. Leckdy cítí mrtvolný pach hnijícího masa, možná i proto, že se příliš nevěnují hygieně. Nepoznávají vlastní tvář v zrcadle, leckdy vykazují sklony k sebepoškozování (kupříkladu hladovkou, neboť mrtvé tělo přece nepotřebuje jíst). Projevy jsou tak částečně podobné jako při depersonalizaci a derealizaci – tedy poruchách, při nichž se člověk cítí odpojeně od svého těla či okolního prostředí. Odmítání existence se přitom nemusí týkat celého těla, nýbrž se může vztahovat jen k nějaké jeho části či dokonce i krvi nebo vnitřním orgánům.

Deprese jako klíč?

Spojitost mezi Cotardových syndromem a poruchami nálad (jako například depresí) naznačila i funkčnost léčby pomocí antidepresiv, antipsychotik a stabilizátorů nálady – obvykle se totiž tyto poruchy vyskytují souběžně, někdy v kombinaci s psychózami (především schizofrenií). Stejně jako u těžkých depresí je účinná rovněž elektrokonvulzivní terapie (lidově známá jako elektrošoky).

Cotard delusion.Affected person holds the delusional belief that
he is already dead.Jules Cotard (1840–1889), a French neurologist.#Eponyms #Psychiatry pic.twitter.com/gOousFJhRa

— KhalidAl Aboud (@alaboudkhalid) April 16, 2020

Navzdory dlouhé historii zkoumání pacientů s touto poruchou se nejedná o samostatnou chorobu popsanou v nejužívanějších psychodiagnostických manuálech MKN a DSM; projevy Cotardova syndromu se totiž nejčastěji považují za příznaky spřízněných poruch jako zmíněné těžké deprese či schizofrenie.

Vzhledem k vzácnosti této poruchy (dosud bylo zaznamenáno celkově jen kolem 200 případů) se obvykle popisují jednotlivé kazuistiky, podle nichž tento syndrom stejně často postihuje muže i ženy; avšak jeho výskyt (beztak velmi vzácný) roste s věkem. Přesný důvod jeho výskytu však není znám. Jelikož tedy bývá nejčastěji spojen s depresivními symptomy, naznačuje zatím jen vágně prozkoumané dno lidské psychiky, ztrápené patologickým smutkem a melancholií.

Zdroj: Sage Journals