Utýrali ho k smrti a spravedlnost zůstala slepá. Soudkyně nemocného disidenta Pavla Wonky stále pracuje

O Pavlu Wonkovi se často říká, že nebyl úplně příjemný a jednoduchý člověk. Však taky neměl už od svého narození 23. ledna 1953 ve Vrchlabí nijak příjemný a jednoduchý život. Kvůli německému původu otce čelila jeho rodina nařčení ze spolupráce s gestapem a malého Pavla kvůli tomu šikanovali a pokřikovali na něj, že je „sudetčík“.

Osud, který mu připravili komunisté, si ale nezaslouží nikdo. Mnohdy velice chabě vykonstruovaná obvinění ho dostala celkem třikrát do vězení a při výsleších i kvůli krutému zacházení v tvrdých podmínkách komunistických nápravných zařízení přišel o zdraví a nakonec i o život.

Pro jedny hrdina, pro druhé provokatér

Pavel Wonka bral právo jako svoje poslání, na právnickou fakultu se ale snažil dostat marně. Kvůli nevyhovujícímu posudku ze zaměstnání ho nikdy nepřijali. Zákony a právo proto studoval jen laicky a stal se díky tomu jakýmsi „právníkem chudých“; dost často ale taky rýpal do toho, jak vágně a laxně se k předpisům staví lidé v jeho okolí a v zaměstnání, kde působil jako vyučený mechanik. Kritika nešvarů v zaměstnání ho ostatně v roce 1984 dostala i poprvé za mříže. Oficiálně mu „přišili“ rozkrádání socialistického majetku, přestože obžaloba měla jen jediného chabého svědka, který nakonec výpověď dokonce stejně odvolal. Zaměstnavatel pak rychle přišel s dalším obviněním, a tak dostal Wonka trest 14 měsíců, který si odsloužil v Plzni-Borech.

Po propuštění se rozhodl udělat nemyslitelné. V roce 1986 zkoušel jako nezávislý kandidovat do Federálního shromáždění proti KSČ. Legálně mohl, ale reálně samozřejmě neměl v panující totalitě žádnou šanci a Ústřední volební komise ho odmítla zaregistrovat. Jeho kandidatura byla dost pravděpodobně tím pravým důvodem k jeho následnému zatčení. Spolu s jeho bratrem Jiřím byli obviněni i z takzvaného pobuřování (rozšiřovali svůj volební program).

V květnu 1987 je soud poslal do vězení. Oba dva přišli o zdraví. Jiří kvůli týrání, které ve vazbě musel přestát, téměř ochrnul na nohu a částečně i na ruku. U soudu ukazoval popáleniny od cigaret, modřiny a vypovídal o tom, jak mu dozorci dvakrát hodili provaz s doporučením, aby se oběsil.

Pavla surově zbili, jakmile ho v srpnu 1987 převezli do nápravně výchovného ústavu v Minkovicích u Liberce. A odmítli ho nechat vyšetřit, i když existovalo podezření, že má otřes mozku. Na protest s takovým zacházením zahájil hladovku (tu s ním solidárně drželi i další, třeba i lidé z Amnesty International) a odmítl pracovat. To vedlo k dalšímu týrání, a dokonce i k nové obžalobě z maření výkonu úředního rozhodnutí. Protože byl jeho zdravotní stav brzy zcela tristní, převezli ho na Pankrác. I tak ho ale v únoru 1988 museli propustit. Nemohl ani chodit.

Smrt jen 4 dny po rozsudku

Jenže ani ne dva měsíce poté ho zatkli znovu. Tehdy zrovna opouštěl vojenskou správu, kde si vyřizoval žádost o povolení k vystěhování do západního Německa. Důvodem k tomuto zatčení bylo, že se denně ve stejnou dobu nehlásil na stejném oddělení policie, jak měl nařízeno.

I kdyby chtěl, stejně by se tomuhle nařízení nemohl podřídit, zdravotní stav mu to zkrátka nedovoloval. A on navíc nechtěl, rozsudek z roku 1987 nikdy neuznal.

Tentokrát ho k soudu museli dopravit na kolečkovém křesle a nemohl téměř mluvit. Odložit případ mu neumožnili a soudkyně ho poslala opět za mříže, tentokrát do Hradce Králové. 26. dubna 1988, okolo šesté večer, v cele 138 zemřel. Bylo mu jen 35 let. Jeho rodina ho málem nezvládla identifikovat, tak bylo jeho tělo zubožené a vyhublé. Pomohl jim ho ztotožnit až od dětství uštípnutý zub.

Wonkova smrt je dodnes bez trestu

Pobouření, jaké Wonkův případ vyvolal na mezinárodní scéně, bylo obrovské, protože jeho osobnost už dlouho před smrtí upoutala pozornost Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), Amnesty International, tehdejší Helsinki Watch, Svobodné Evropy i Hlasu Ameriky. Na jeho pohřbu se ve Vrchlabí sešlo na 2 000 lidí včetně signatářů Charty 77 a zástupců osmi velvyslanectví.

Po roce 1989 byl Wonka rehabilitován, zároveň se ale objevila obvinění, že spolupracoval s StB a udával. Neexistují ale žádné skutečně hodnověrné důkazy, které by něco takového dokládaly. Lidé, kteří ho osobně znali, o něm taky většinou rozhodně nemluví jen v superlativech, spíš ho popisují jako zbytečně tvrdohlavého a umanutého člověka.

Ale i kdyby se jednoho dne potvrdila ta nejhorší obvinění, osud, který Wonkovi připravili komunisté, si nezaslouží nikdo. Jeho smrt navíc zůstala dodnes nepotrestaná, přestože pitvy určily jako příčinu úmrtí plicní embolii, které šlo řádnou lékařskou péčí předejít. Soudkyně Marcela Horváthová, která tehdy viditelně velice nemocného Wonku poslala za mříže jen pár dnů před jeho úmrtím, dodnes vykonává své zaměstnání a Jiří Wonka musel v předchozích čtyřech desetiletích u soudu pro svého bratra ještě mnohokrát bojovat o spravedlnost. Poslední smrt politického vězně Československa je tak pro naši společnost dalším temným kostlivcem ve skříni, s kterým jsme se od revoluce nezvládli vyrovnat.

Zdroj: Totalita.cz