Mistr komunistických polibků změnil Sovětský svaz. Při spouštění jeho rakve zatrnulo celému světu

Leonid Iljič Brežněv (19. prosince 1906 – 10. listopadu 1982) vládl Sovětskému svazu 18 let a byl tak po Stalinovi nejdéle sloužícím nejvyšším představitelem této komunistické velmoci. Během své vlády prosazoval politiku zadržování détente, tedy uvolňování napětí mezi SSSR a USA, stál ale za okupací Československa v roce 1968 i za invazí sovětských vojsk do Afghánistánu v roce 1979. Přestože byl ruské národnosti, Stalin jej označoval za „sličného Moldavana“, nejspíš kvůli jeho působení v čele moldavské komunistické strany v letech 1950–52.

Už od druhé světové války, kterou prošel coby vojenský politický komisař, udržoval Brežněv těsné kontakty s Nikitou Chruščovem, který vyšel vítězně z mocenského boje po smrti J. V. Stalina na jaře 1953. O 11 let později ale zosnoval vnitrostranický puč a odstavil Chruščova do bezvýznamné funkce. Ten ho za to nazval „úlisným hadem“. V jakých rolích si vášnivého lovce a sběratele aut budeme pamatovat my?

Zakladatel gerontokracie

Základem Brežněvovy vlády se stala stabilita kádrů. Jinými slovy, úředníci a aparátčíci měli zajištěné posty takřka do své smrti. Viditelným důsledkem byl pak neustále se zvyšující průměrný věk představitelů sovětského režimu – vždyť většina Brežněvových souputníků se narodila v letech 1900–1920.

Po Brežněvově smrti se do čela státu prodral jeho blízký spolupracovník Jurij Andropov, kterému v té době bylo 68 let. V čele SSSR se ale dlouho neohřál – zemřel už o 15 měsíců později v únoru 1984. Jeho nástupcem se stal další Brežněvův vyvolený Konstantin Černěnko, který do úřadu nastoupil jako 72letý. Také on ale po 13 měsících zemřel. Podívejte se, jak personální tsunami ve vedení SSSR oznamovala tehdejší československá televize:

Sběratel medailí

Brežněv se pyšnil více než dvěma stovkami čestných titulů, vyznamenání, medailí a řádů, které začal sbírat už před válkou, když v roce 1931 vstoupil do komunistické strany. Postupně se stal čtyřnásobným hrdinou Sovětského svazu a třeba Leninův řád mu byl udělen osmkrát. Československo Brežněva odměnilo devíti vysokými řády a vyznamenáními včetně Řádu Bílého lva I. třídy s řetězem (1973).

V roce 1978 dostal Brežněv i jeden z nejvyšších sovětských řádů, Řád vítězství, ale ten museli jeho pozůstalí v roce 1989 vrátit. Brežněv na něj nikdy neměl formálně nárok, protože byl určen pro nejvyšší velitele 2. světové války.

Brežněv rád ukazoval své řády a medaile na veřejnosti, což se i v Rusku stalo terčem mnoha vtipů. Jeden za všechny:

„Víš, že je Leonid Iljič na operaci?“

„Cože, zase srdce?“

„Ne, operativní rozšíření hrudníku. Potřebuje místo na další zlatou hvězdu.“

Řádů a vyznamenání nakonec bylo tolik, že to zamotalo hlavy organizátorům Brežněvova pohřbu. Běžně se totiž každé vyznamenání neslo na samostatné sametové podušce, ale copak mohlo za rakví pochodovat celé procesí jen s medailemi? Ty se nakonec poskládaly po několika na každém polštáři a rakev doprovázelo „jen“ 44 důstojníků.

Mistr polibků

Doslova světovou proslulost si získaly „otcovské“ polibky, jimiž Leonin Iljič Brežněv častoval vůdce socialistických satelitů Sovětského svazu. Přežít legendárního „trojitého Brežněva“, tedy polibek nejprve zprava, pak zleva a nakonec jako při umělém dýchání pěkně na ústa, nebylo snadné – zvláště když Brežněv často vystupoval z letadla již opilý.

Asi nejznámější Brežněvův polibek najdete na Side Gallery v Berlíně, tedy té části Berlínské zdi, která dodnes stojí. V červnu 1990 ho zde podle snímku ze setkání Brežněva s vůdcem NDR Erichem Honeckerem vytvořil ruský umělec Dmitrij Vrubel.

Tajný umrlec

Když Leonid Iljič Brežněv 10. listopadu 1982 zemřel, vypukla v jeho okolí mocenská panika. První nápovědou vnímavému obyvateli Sovětského svazu, že se něco děje, byla náhlá změna televizního programu – místo přenosu koncertu popové hudby státní televize ten večer bez jediného komentáře odvysílala dokument ze života V. I. Lenina.

Následovala neplánovaná série vzpomínek na Velkou vlasteneckou válku, a když na druhém programu místo hokejového zápasu zazněly tóny Čajkovského Patetické, tušili už diváci, že zemřel někdo významný. Stále ale nevěděli, o koho se jedná. Brežněvova smrt byla oznámena až následující den dopoledne, datum pohřbu bylo stanoveno na 15. listopadu 1982.

Neposedný nebožtík

Brežněv měl být s nejvyššími státními poctami pohřben u zdi Kremlu poblíž Leninova mauzolea, na jehož tribuně jen pár dnů předtím naposledy kynul jednotkám Rudé armády defilujícím kolem něj při oslavách 65. výročí říjnové revoluce. Jeho narychlo balzamované tělo bylo tři dny vystaveno v Paláci odborů a poté na dělové lafetě tažené obrněným transportérem BRDM-2 přepraveno na Rudé náměstí.

Nosiči v čele s Brežněvovým nástupcem Jurijem Andropovem a předsedou Rady ministrů Nikolajem Tichonovem pak otevřenou rakev přenesli blíže ke kremelské zdi, kde se s Brežněvem rozloučila jeho manželka Viktorija polibkem na tvář.

Pak přišlo něco, na co celý svět zíral s otevřenými ústy. Při spouštění do hrobu se zřízencům rakev vysmekla a s těžkým žuchnutím dopadla na dno hrobové jámy. I v Československu, kde byli lidé nalepení u televizních obrazovek, všem zatrnulo – nikdo by v tu chvíli nechtěl být v kůži těch dvou nešťastníků. Rakev byla údajně příliš těžká, protože její dno zesiloval ocelový plát. Důvod? Při manipulaci se zesnulým Brežněvem se o několik dnů dříve dno rakve údajně propadlo…

ZDROJ: Russian Life