Mohl Sovětský svaz přežít do současnosti? A co podle Gorbačova způsobilo jeho pád?

Obrysy tohoto příběhu jsou dobře známé. Po smrti Leonida Brežněva a krátkých funkčních období jeho přestárlých nástupců, Jurije Andropova a Konstantina Černěnka, se roku 1985 dostal do čela Sovětského svazu Michail Gorbačov. Na poměry doby vcelku progresivní politik se snažil odvrátit blížící se ekonomický kolaps demokratizačními zákony a reformními programy perestrojka a glasnosť, koncem roku 1991 však protahovaná agónie skončila – Sovětský svaz se rozpadl. Historici se dodnes přou, zdali tato významná dějinná událost byla nevyhnutelná anebo přece jen mohlo vše dopadnout trochu jinak.

Změny jen naoko

Novinářka a spisovatelka Joanna Lillis připomněla dění v Kazachstánu v roce 1986. Tehdy se ulice měst středoasijské republiky zaplnily demonstranty, nesouhlasně se vyjadřujícími k sovětské politice, nerovnosti občanů a privilegovanému postavení Ruska v rámci svazu. Do nepokojů se zapojili i Kazaši žijící v Moskvě a sovětská garnitura byla mírou nepokojů zcela zaskočena – což trefně ilustruje odtrženost tehdejších politických špiček od smýšlení běžných občanů. Když se však prostý lid začal v souladu s oficiálně deklarovanou politikou glasnosti, tedy společenské otevřenosti, vyjadřovat, došlo k jeho umlčení ze strany pořádkových sil. Navzdory vzletným prohlášením nebyl Sovětský svaz na skutečnou svobodu a naplnění vlastních reforem připraven.

Klíčová kontrola myšlení

Akademik Richard Millington z britské University of Chester považuje za klíčové selhání moment, kdy se sovětská vláda v podstatě vzdala kontroly nad médii. Žádný totalitní režim podle něj nemůže bez přísného dohledu nad mediální produkcí přežít, neboť právě média jsou nejmocnějším nástrojem při utváření veřejného mínění a přijímání různých kroků vlády. Jedna věc je totiž vědomí, že se v novinách a televizi dozvídáme přikrášlené zprávy, ale informace o skutečné podstatě reality jsou něco úplně jiného.

Gorbačov byl totiž prvním ze sovětských generálních tajemníků, který se do politiky pořádně dostal až po Stalinově smrti v roce 1953 a osobně tedy nepřičichl k nejpřísnějším represím obyvatelstva i institucí (včetně médií), které byly za Stalinovy vlády samozřejmostí. Ostatně, sám Gorbačov v roce 2006 označil za hlavní důvod pádu Sovětského svazu způsob, jímž média informovala o havárii v Černobylu. Rok po nástupu Gorbačova k moci a po vyhlášení glasnosti totiž média poměrně otevřeně informovala nejen o vládní neschopnosti při řešení krize, nýbrž i o selhání při ochraně obyvatel. A na to se (bohužel pro režim) nezapomíná.

Nevyhnutelný proces

Sir Rodric Braithwaite, který byl na přelomu 80. a 90. let britským velvyslancem v SSSR, však považuje běh dějin za nevyhnutelný. Zatímco v domovském Rusku i v zahraničí není na Gorbačova leckdy vzpomínáno v dobrém, nikdo podle Braithwaita nepřišel s věrohodným alternativním scénářem, jak by se situace mohla odvíjet jinak. V souladu s francouzským sociologem 18. století Alexisem de Tocqueville pak Braithwaite připomněl, že se jedná o nevyhnutelný sled událostí, kdy se skomírající režim pokouší zachránit pomocí reforem, jenže nakonec docílí pouze urychlení svého rozpadu. Zdá se, že po dekádách nekoncepční politiky a upřednostňování zbrojení či vesmírných závodů před naplněním základních životních potřeb obyvatelstva stál Sovětský svaz na tak vratkých nohách, že pád byl nevyhnutelný.