15 tisíc mrtvých vojáků a velká potupa. Sovětsko-afghánská válka komunisty pořádně vytrestala

V roce 1979 převzal někdejší Sovětský svaz kontrolu nad afghánským hlavním městem Kábul. V následujícín desetiletí se velitelé invazních vojsk také marně snažili získat nadvládu nad celou zemí a islámskými radikály. Během letitého konfliktu přišly o život statisíce lidí. Mimo útočících vojáků a zfanatizovaných ozbrojenců také nevinní afghánští obyvatelé.

Když smír střídá nenávist

Abychom lépe porozuměli důvodům sovětské invaze a pozdějšímu nezdaru, musíme se nejprve seznámit s afghánskou geografií a kulturou. Afghánistán je země hornatá a suchá. Většinu území tvoří těžce přístupné přírodní bariéry, které veškerou pozemní logistiku nesmírně znesnadňují. Tamní obyvatelstvo je extrémně provinční, což se odráží na větší loajalitě vůči klanům a etnickým skupinám, než samotné úřadující vládě. V nehostinném Afghánistánu žijí muslimové, kteří vyznávají náboženství a konzervativní způsob života. V zemi existuje více než desítka různých menšinových skupin.

Počínaje 50. léty začal Sovětský svaz poskytovat afghánskému obyvatelstvu pomoc. Sověti postavili silnice, zavlažovací sítě, přehrady, školy, moderní zdravotnická zařízení a dokonce i ropovody. Během 70. let komunistická strana svrhla monarchii a pokusila se o zavedení sociálních reforem. Venkovské obyvatelstvo a zejména radikální islámisté byli ovšem nastolenými změnami velmi pohoršeni, neboť dělení pozemků a zásah do tradičního způsobu života považovali za kulturně nepřípustný. Důvodů sovětské invaze bylo mnoho. Mimo odstranění zfanatizovaných skupin patří mezi nejzásadnější důvody rozšíření a posílení sovětského vlivu, podpora zhroucené komunistické vlády a ochrana sovětských zájmů od západních národů.

Operace Bouře 333

Vztahy obou zemí byly zprvu přátelské, neboť Demokratická republika Afghánistán byla zpočátku vedena Núrem Mohammadem Tarakím (1917–1979), který sovětské myšlenky podporoval. Po jeho zavraždění převzal moc zástupce strany Hafizulláh Amin (1929–1979), jehož nástupem začal afghánským občanům doslova teror. Sympatie obou zemí se začaly prudce zhoršovat. Špičky SSSR reagovaly na údajné prosby afghánské vlády a začaly chystat vojenský vpád.

Sovětskou invazi odstartovala Operace Bouře 333, jejíž realizace se uskutečnila v dnešní výroční den 27. prosince 1979. Sovětské síly zaútočily na palác Tajbeg v Kábulu, kde předseda tzv. Revoluční rady se svojí rodinou pobýval. Do bojů byla nasazena speciální technika a vojenské jednotky, mimo jiné také jednotky zvláštního určení specnaz. Během potyčky byl Hafizulláh Amin zabit, přičemž zranění podlehl také jeho syn. Při potyčce přišlo o život mnoho strážců chráněné vládní budovy, přičemž asi 150 z nich se vzdalo. Pozici mrtvého Amina obsadil Babrak Karmal (1929–1996).

Vzdorovití mudžahedíni

Invaze se pro útočící stranu jevila zprvu dobře. Byly obsazeny některé důležité budovy, strategické objekty a nepohodlný prezident byl jednou provždy odstraněn. Jakmile se ale jednotky přesunuly do dalších míst nehostinné země, narazily na tuhý odpor. O slovo se přihlásili tamní mudžahedíni, kterým se sovětská agrese nesmírně příčila. Okupantům vyhlásili válku a brzy získali podporu islámského světa. Do bojů se velkou měrou angažovaly Spojené státy americké, které ozbrojencům posílaly nemalé finanční prostředky, výbavu a zbraně. Účinné válečné nástroje zahrnovaly například americké protiletadlové přenosné raketové komplety Stinger, s jejichž pomocí ozbrojenci efektivně sestřelovali sovětská letadla a vrtulníky. Zničeny byly i desítky tanků a dalšího vybavení.

Islámisté efektivně využívali znalost domácího prostředí a proti Sovětům úspěšně aplikovali partyzánské taktiky. Jejich členové byli decentralizovaní a rozptýlení kolem Afghánistánu, což působilo okupačním vojskům nesmírné problémy. Neměly totiž na co zaútočit, neboť centrální pevnost nepřítel nikde nevlastnil. Vojenská technika tak byla okupantům de facto k ničemu.

Čtěte také: Historik: Bez Svobody by Sověti Dubčeka možná zabili. Okupovali nás kvůli jaderným zbraním

Sovětské velení dalo pokyn k odstranění civilního obyvatelstva z venkovských usedlostí, kde měli vzdorovití mudžahedíni svá zázemí. Ustavičným bombardováním byly zničeny celé vesnice, plodiny a životadárné zavlažovací sítě. Miliony lidí přišly o své domovy nebo rovnou o svůj život. Střízlivé odhady počítají afghánské ztráty na milion mrtvých, přičemž přes pět milionů vyděšených lidí raději emigrovalo do sousedního Pákistánu a Iránu. Nemalé ztráty způsobily také pozemní miny, které nic netušící Afghánce zabíjely ještě dávno po válce.

Konec války a následky

Sovětská invaze do Afghánistánu nezůstala bez povšimnutí zemí z celého světa. Celou akci odsoudila Organizace spojených národů (OSN), která SSSR opakovaně vyzývala ke stažení. Pozadu nezůstal ani arabský svět, který povstalcům nemalou měrou vypomáhal. Ozbrojenci trénovali v sousedním Pákistánu a Číně, přičemž podpora přicházela například ze Saudské Arábie, Egypta a dalších zemí. Přestože primárním důvodem ukončení sovětské invaze bylo zjevné vojenské selhání, celosvětový diplomatický tlak měl na stažení invazních vojsk svůj podíl.

Letitá válka skončila 15. února 1989 stažením přibližně 115 tisíců sovětských mužů z okupovaného Afghánistánu. Útočící strana přišla během konfliktu o přibližně 15 tisíc vojáků, přičemž seznam zraněných čítal asi 35 tisíc jmen. Celkově bylo v Afghánistánu nasazeno přes půl milionu sovětských vojáků. Mimo lidských ztrát válka spolykala miliardy dolarů, přičemž nelichotivou újmu pocítila samotná tvář SSSR. Nezdar se totiž nepochybně podílel na rozpadu Sovětského svazu na počátku 90. let minulého století.

Když se sovětská vojska z Afghánistánu stáhla, v zemi začaly ve velkém úřadovat stále početnější radikální skupiny. Obyvatelstvo bylo mnohdy nuceno vrátit se ke středověkému způsobu života, který moderní postoje a práva žen neuznával. Brzy nato komunistická vláda padla a vzniklo radikální nábožensko-politické hnutí Tálibán.

Zdroj: Encyclopedia Britannica, History