Před 83 lety Sovětský svaz rozpoutal zimní válku. 500 000 vojáků narazilo na nečekaně tuhý odpor

Válka střídá válku

V září roku 1939 neprožívali obyvatelé Polska právě šťastné období. Po německé invazi napadl polské území z východu také Sovětský svaz. Mezi oběma evropskými mocnostmi tak vznikla nová prozatímní hranice. Představitelům někdejšího Sovětského svazu ale obsazená část Polska nestačila. Jako další ochranný prostředek před německou mašinérií si vynutili vojenskou a hospodářskou spolupráci s Estonskem, Lotyšskem a Litvou. Zabrání menších pobaltských států ovšem nezkrotnou touhu po novém území ukojit nedokázalo. Na podzim téhož roku si začali Sověti brousit zuby na Finsko, kde si chtěli založit strategické základny.

Sovětský svaz chce území

Sovětský svaz po Finech požadoval, aby po dobu 30 let přesunuli hranici země desítky kilometrů dál od Leningradu. Východní agresor měl za lubem například poloostrov Hanko, který byl ideální pro výstavbu námořní základny. Jako kompenzace byla Finům nabídnuta velká část Karélie. Finové nabídku odmítli, protože ji zcela oprávněně považovali za směšnou a nevýhodnou. Sovětský svaz s odpovědí neotálel, přeskočil diplomatické procesí a podél finských hranic začal shromažďovat statisícová vojska a techniku.

Početní přečíslení

Nedlouho poté, 30. listopadu 1939, po údajném ostřelování ruských vojsk finskými vojáky, zahájil Sovětský svaz invazi. Útočící strana měla číselně jasně navrch. Sovětsko-finskou hranici překonala armáda čítající kolem 450 000 vojáků, kterou doprovázelo asi 2 000 tanků a 1 000 letadel. Oproti tomu bránící se Finové měli zhruba 160 000 mužů a několik desítek těžkých strojů. O výsledku války pochyboval jen málokdo, neboť všichni věřili numerickému a technologickému hledisku. Také Josif Stalin (1878–1953) očekával válečnou kampaň trvající maximálně několik krátkých týdnů. Ovšem k překvapení samotných útočníků a obdivu zbytku světa finská armáda prokázala neúprosné odhodlání bránit svoji zemi.

Zima, útočné týmy, odstřelovači…

V čele obránců stál polní maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim (1867–1951), který bránící armádu stavěl chytře a rozvážně. Především využíval přírodní krytí a těžce dostupný terén nelítostné a na kost promrzlé finské krajiny. Na řadu přišly lyže a partyzánské taktiky čtyřčlenných skupin. Snad největší uplatnění našly v boji proti těžkotonážním strojům. Na útočící tank finští odvážlivci nejprve připravili léčku a poté trpělivě vyčkávali. Jakmile těžký kolos zapadl, přišly na řadu narychlo zhotovené Molotovovy koktejly, které byly přesně cíleny na palivové nádrže. Touto na pohled jednoduchou, a přesto efektivní metodou bylo zničeno obrovské množství těžké techniky.

Těžké ztráty zaznamenali i útočící vojáci, jejichž tmavé uniformy představovaly snadné cíle pro finské kulomety a odstřelovače. Jedním z vůbec nejlepších byl finský desátník Simo Häyhä (1905–2002), který připravil o život více než 500 rudoarmějců. A nejenom odstřelovači, ale i jiné složky finské obrany obratně využívaly místních znalostí, bílého maskování a rychlých lyží. Na obrovských sovětských ztrátách se koneckonců velkou měrou podepsala i lehkovážnost invazních velitelů. Rudá armáda totiž tuhý odpor nepředpokládala, vlivem čehož pochodující vojsko postrádalo zimní zásoby a další nezbytné vybavení.

Finsko a SSSR podepsaly mírovou smlouvu. Jenže byla výhodná?

Opotřebovaná a prořídlá útočící sovětská armáda se nakonec v prosinci 1939 těžkopádně prodrala k Mannerheimově linii. Toto opevnění, táhnoucí se Karelskou šíjí, vybudovali prozíraví Finové ve 20. a 30. letech pro případ napadení SSSR. Mannerheimova linie sestávala z mnoha obranných struktur, zákopů a minových polí, které se projevily jako velmi efektivní. Finské opevnění se ovšem nedá v žádném případě srovnávat s velkými obrannými systémy, jako je například francouzská Maginotova linie vyztužená betonem a ocelí.

Ačkoliv projevili finští obránci neskutečnou odhodlanost a vojenský um, nepřetržitému sovětskému bombardování a nekonečným masovým útokům odolat nedokázali. I přes obrovské ztráty se útočícím Sovětům podařilo Mannerheimovu linii prolomit a všechny obránce zahnat na ústup. V březnu 1940 nakonec Finsko a Sovětský svaz podepsaly Moskevskou mírovou smlouvu. Finové ztratili zhruba 30 procent svého území, které východní vetřelci považovali za existenčně důležité pro své strategické a vojenské zájmy.

Obrovské ztráty

Finská porážka nicméně nebyla porážkou v pravém slova smyslu. Ve skutečnosti dosáhla finská armáda značného úspěchu. Lidské a materiální ztráty útočící strany byly totiž obrovské. Na této skutečnosti se podepsala zejména partyzánská taktika, inovativně použité primitivní zbraně, a především neuvěřitelná odhodlanost finských vojáků. Číselné statistiky hovoří o 17 500 zabitých Sovětech za 250 Finů. Sovětský sen o dobytí zbytku Finska se tak rozplynul jako vánek, neboť dalších 130 000 mrtvých a 265 000 zraněných si v těžkých časech nemohl nikdo dovolit.

Špatné výsledky Sovětského svazu bezesporu dovedly Hitlera k přesvědčení, že by Stalinova armáda mohla být rychle poražena. Německý diktátor své myšlenky realizoval již v roce 1941, kdy německé jednotky zahájily operaci Barbarossa. A jak z historie dobře známe, Sovětský svaz nebyl tak slabý, jak si někteří zprvu pošetile mysleli.

Zdroj: Encyclopedia Britannica