Národní třída 17. listopadu 1989. Zásah, který přišel komunisty draho

Co měl za úkol Pohotovostní pluk?

Hned ze začátku je zapotřebí upozornit na fakt, že 17. listopadu 1989 byly k zabránění a potlačení demonstrací povolány různé složky ozbrojených sil. Jednou z nich byl Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti, jenž byl zřízen poté, co se v roce 1969 oslavy hokejového mistrovství, v němž Čechoslováci porazili tým Sovětů, zvrhly v protirežimní demonstrace. Jelikož se očekávaly i další, tentokrát srpnové demonstrace reagující na obsazení a okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy o rok dříve, chtěl být režim připraven a mít situaci silově pod kontrolou. Srpnové demonstrace rok po okupaci skutečně vypukly a tentokrát došlo i na ostrou střelbu do demonstrantů, což s sebou neslo i smrtelná zranění. „Myšlenka vytvořit Pohotovostní jednotku SNB, která by v případech velkého shromáždění nepokojných davů zasahovala, nebyla tak zcela nová. Již 26. listopadu 1968 předložil náčelník kádrové a organizační správy MV k projednání do kolegia ministra vnitra předběžný návrh na zřízení pohotovostních záloh SNB,“ píše Marie Muzikantová ve sborníkovém příspěvku s názvem Pohotovostní pluk VB ČSR (1969) 1970–1990.

Příslušníci Pohotovostního pluku byli na jednu stranu speciálně školeni, jak se chovat při zásahu „v organizovaných antisocialistických ilegálních pouličních událostech jako formě veřejného pořádku cestou malých pohyblivých agresivních skupin mladých útočníků a velmi mladých lidí“, ale na druhou stranu šlo o nezkušené, nově nastoupivší chlapce, kteří se chtěli stát příslušníky Veřejné bezpečnosti. Po absolvování výuky, která u frekventantů s maturitou trvala 19 měsíců a u frekventantů se základním vzděláním trvala 23 měsíců, nastupovali k pořádkové službě VB. V podstatě se dá říct, že tak jako byl u základní vojenské služby přijímač, kde se voják měl naučil základy vojenských činností, tak pohotovostní pluk vychovával a školil budoucí „četníky“. Jen s tím rozdílem, že „mlaďoši“ museli být v pohotovosti a měli být nasazováni právě při občanských nepokojích.

Někteří z nich měli tu smůlu, že se ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě, tedy 17. listopadu na Národní třídě, kam byli povoláni za základě rozkazů, jimž se nedalo odporovat. Jelikož se jednalo o skutečně velkou akci, komunistický režim povolal zálohy včetně Lidových milicí, často zmiňovaných jako „ozbrojená pěst dělnické třídy“. Proti studentům, v boji nevycvičených a v demonstracích netrénovaných, byly připraveny zálohy z „tatíků“ Lidových milicí, „kluků“ z Pohotovostního pluku a celá plejáda běžných příslušníků VB. V davu i mimo něj se pohybovali „tajní“, tedy příslušníci jak klasické kriminální policie, tak politické StB, a v neposlední řadě došlo k nasazení Oddílů zvláštního určení, tedy červených baretů, které se, jak se ve večerních hodinách ukázalo, chovaly nejbrutálněji.

Oddíly zvláštního určení

„Odbor zvláštního určení správy vojsk ministerstva vnitra existoval pod svým názvem od poloviny 80. let až do zániku komunistického režimu. Útvar měl zhruba 90 příslušníků. Ti procházeli všestranným fyzickým a vysoce odborným výcvikem. Byli cvičeni k likvidaci únosců nebo teroristů. V neposlední řadě mohli být nasazeni při. tzv. ‚mimořádných bezpečnostních opatřeních‘, která komunisté vyhlašovali zejména při hrozbě ‚protirežimních‘ demonstrací. 17. listopadu 1989 byli příslušníci OZU poprvé využiti jako součást pořádkových jednotek, i když jim k tomu chyběl výcvik a příprava,“ píše Tomáš Rákos na stránkách aktualne.cz. Právě jejich „snadná“ identifikovatelnost podle červených baretů, nikoliv policejních přileb, vešla do povědomí jako „paragáni“.

Devianti v uniformách

„Obušky, kterými ozbrojenci zasahovali, bylo jen železo obalené gumou. To jsem zjistila na vlastní kůži. Byla jsem těhotná, v šestém měsíci, už to na mě bylo hodně vidět. Policista, který se na mě vrhl, byl úplně rozběsněný. Když se na mě natahoval, otočila jsem se zády, a manžel, který ho viděl, mi rychle přetáhl kapuci přes hlavu. Bylo to hrozně rychlé. A pak jsem dostala strašnou ránu zezadu do hlavy,“ vzpomíná Markéta Voglová v knize Ten 17. listopad 1989 autorů M. Becka, M. Hartmana, A. Ambrožové a A. Palánové. Mladé ženě bylo v té době 23 let a incident naštěstí neměl vliv na vývoj plodu, což samozřejmě v té době nemohla vědět. Ze zásahu si odnesla otřes mozku druhého stupně a na lebce posunutou kůstku, což mělo za následek dlouhodobé bolesti.

Těžko říct, zdali v tomto konkrétním případě šlo o sadistu ukrytého pod rouškou moci a uniformou nebo vystresovaného kluka, který sám nevěděl, co vlastně činí. Na druhou stranu všichni nasazení policisté, a to platí bez výjimky, prošli přinejmenším základním výcvikem, jehož součástí bylo zasahování proti demonstrantům. Někteří byli školeni více, jiní méně, ale všichni věděli, že rána přes záda je mnohem méně nebezpečná než rána do hlavy. Přesto, jak ukazuje případ Markéty Voglové, ale nejen její, nerozpakovali se „hoši z policejních jednotek“ ublížit, a v některých případech skutečně co nejbrutálněji.

„Byl tam šílený hluk a jeden velice ‚galantní‘ paragán. Měl rozepnutou košili, možná se mu roztrhla nebo mu bylo horko. Vybavuju si, že byl chlupatý, měl pot na chlupech. Začal mě mlátit a na někoho dozadu křičel: Tuhle bych ošukal, až by mi upad! Byl to takový šok, že jsem se na něj podívala nahoru a v tu chvíli mě druhou rukou praštil do zubů,“ vzpomíná ve zmiňované knize Manja Tichá, které bylo 19 let. Jakkoli se scéna ve své vulgaritě může zdát až surrealistická, spíš potvrzuje, než vyvrací pocit, že mezi zasahujícími složkami se skutečně nacházeli devianti v uniformách.

I přes celou řadu vyšetřování a desítky ošetřených, kteří byli důkazem policejní brutality, nakonec stanuli před soudem pouze příslušníci OZU. Podplukovník Milan Kočí a major Petr Šesták byli obviněni z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, a jen jeden z nich, podpraporčík Miloš Radimecký, dostal trest, jednoroční podmínku odnětí svobody, za fyzické napadání demonstrantů.

Byl někdo potrestán za brutalitu?

Při vojenské hierarchii, která platila u všech tehdy zasahujících uniformovaných složek, je jasné, že někdo musel vydat rozkazy, jak postupovat, které ulice uzavřít, jak a kudy se vydat a nakonec obklíčit demonstranty tak, aby neměli jinou možnost úniku než přes proslulou mláticí uličku. Akce musely být koordinované a dnes už je jasné, že zamezit demonstrujícím v opuštění prostoru, ke kterému byli na druhé straně neustále vyzýváni, byl záměr.

Zranění, ač to bezesporu rozhodně nebylo jejich cílem, následně ukázala, že král je nahý. Teď už se brutalita komunistického režimu nedala schovat ani za fráze o hloučcích výtržníků, ani do obvinění jednotlivců, kteří by se dostali do role obětních beránků. Někteří lékaři záměrně padělali lékařské zprávy, aby se podle nich nedalo dohledat, že ke zranění došlo na demonstraci. Chtěli tím chránit jak demonstranty (nemusí každý vědět, že jste demonstrovali, mohlo by vám to uškodit při studiu), tak sebe.

Jiní naopak krvavou podstatu věci do zpráv přiznali a riskovali možný postih. Komunistickou brutalitu dodnes ukazují záznamy policejních i novinářských kamer. Dnes už známe, v co situace vyústila. Pohotovostní pluk byl rozpuštěn, komunistický režim padl a prezidentem se stal disident a politický vězeň Václav Havel, zrušily se devizové přísliby a otevřel se svět. A začala se psát nová kapitola historie, ta, v níž teď žijeme.