Stanislav Stránský prošel peklem lágrů i uranového dolu. S komunisty bojoval i těsně před smrtí

V komunistickém Československu byly desetitisíce politických vězňů. Jejich obvinění často stála na zfalšovaných důkazech i vynucených přiznáních k vymyšleným zločinům a zákon na ochranu lidově demokratické republiky umožnil jejich odsouzení k pobytu v hrůzných komunistických lágrech anebo k práci v uranových dolech. Stanislav Stránský prošel obojím. Jeho životní příběh a boj proti komunismu navíc neskončil sametovou revolucí, ba naopak. Stránský totiž mnoha lidem bolestivě a naprosto bez servítků připomínal nejen jednu z nejhorších kapitol československých dějin, ale taky naši společnou neschopnost se s minulostí důstojně vypořádat.

Politickým vězněm za vakcíny pro děti

Rodák z Devínské Nové vsi (dnes městská část Bratislavy) se narodil 28. března 1922. Po válce působil v armádě, odkud byl ale odejit, protože veřejně vystoupil proti její nařízené politizaci. Později pracoval jako řidič ve skupině zajišťující dětské očkování, nejdřív pro ministerstvo zdravotnictví a pak i se zahraničními lékaři u Mezinárodního červeného kříže. Tuto skupinu v roce 1948 ukončil tehdejší tajemník brněnské komunistické strany Otto Schlink. „Asi za týden si nás pozval a zahraničním lékařům dal 14 dní na odchod z republiky, protože prohlásil, že očkujeme proti komunismu. Prostě normální blbec,“ nechal se Stránský slyšet v rozhovoru pro Security Outlines v roce 2011. V březnu 1948 na něj vydali zatykač. Povedlo se mu ale dostat přes hranice do Německa, kde začal pracovat jako kurýr.

Jenže ho kvůli práci v roce 1950 poslali do Československa, a když se rozhodl navštívit rodiče v Mariánských lázních, zatkli ho, obvinili ze špionáže a vlastizrady a poslali na Pankrác, kde měl počkat na verdikt soudu. „Tenkrát mě bachař Kocourek přivítal tím, že mi dal hned pěstí do obličeje, a řekl, že takhle vítá každého lumpa,“ vzpomínal Stránský. „Na cele pro jednoho nás bylo třeba osm nebo deset, takže jsme museli spát ve stoje nebo na zemi na etapy.“ Brzy ale mělo být ještě hůř.

Další zastávkou bylo totiž obávané Jáchymovské peklo. Stránský skončil v jednom z největších a nejtvrdších pracovních táborů, v Rovnosti. Prožil tam strašlivé pracovní podmínky, úplavici a nepředstavitelný hlad, protože vězni dostávali jídlo jen podle toho, nakolik se jim povedlo v místních dolech splnit téměř nedosažitelné kvóty. „Materiál byl hrozně těžký a všechno jsme dělali ručně,“ vyprávěl později o poměrech v táboře. „Když jsme ve dvou udělali čtyři vozíky, mysleli jsme si, že jsme frajeři, ale přitom jsme splnili třeba jen dvacet procent (…). Dostávali jsme dvacet deka chleba na den, ty jsme hned snědli a do večera jsme neměli co jíst.“

Po Jáchymově prošel ještě několika lágry, než se poměry v zemi trochu změnily a prezident Novotný vyhlásil amnestii, která se týkala i Stránského. Normálně žít ale stejně nemohl. Na deset let mu odebrali občanská práva a svobody. Jeho práci určila StB zcela náhodně podle počátečního písmene jeho příjmení. Vyšlo na něj tehdy stavebnictví, kterým se živil až do důchodu.

Sdružení bývalých politických vězňů

Nápad sdružit bývalé politické vězně dostal s přáteli v roce 1968. Tehdy založili Klub 231 a do novin dali malou zprávu o jediném řádku, že pražští MUKLové se sejdou v neděli na Žofíně. Přijeli tam ale lidé z celé republiky a na ostrov se nakonec ani nevešli.

K-231 existoval jen chviličku, „osvoboditelé“ jej brzy zlikvidovali. Myšlenka ale zůstala živá a po revoluci vznikla Konfederace politických vězňů. Stránský v ní působil jako šéf pražské pobočky, zůstal v ní ovšem jen tři roky, protože postupně pojal podezření, že v ní působí bývalí agenti StB a komunisti. „Šel jsem za tehdejším předsedou Rudolfem Pernickým a řekl jsem mu, že v ústředním výboru KPV vedle něj sedí devět významných agentů, a ať zařídí, aby odešli,“ vysvětlil Stránský.

KPV ho zažalovala za pošpinění dobrého jména. Soud mu za to udělil pokutu 100 tisíc korun, kterou musel Pernickému splatit. V roce 2008 nicméně našel důkazy, že organizaci několik bývalých spolupracovníků StB dokonce pomáhalo ustavit. Tehdy už ale Stránský předsedal Sdružení bývalých politických vězňů, které založil ke stejnému účelu, jako KPV, jeho členové ale museli mít negativní lustrační osvědčení.

Komunisty by zakázal na hodinu

Stanislav Stránský se v roce 2012 jen těsně nedožil devadesátin. Zatímco sám pomáhal narovnat společenské postavení bývalých politických vězňů ve společnosti, snažil se zpřístupnit archivy, zasadil se o založení Ústavu pro studium totalitních režimů, přijetí zákona o třetím odboji i zrušení zbytkových trestů politických vězňů. Jen omezení činnosti komunistických stran a odstranění spolupracovníků StB z důležitých funkcí se nikdy nedočkal a až do konce života kvůli tomu cítil velkou a jistě pochopitelnou hořkost, s níž se nijak netajil. „Já mám k těm soudruhům takovou lásku, že bych je zakázal za hodinu. Ale opravdu zakázal,“ nechal se slyšet. „Tak, jak to udělali v Německu s nacisty, kde tehdejší kancléř Konrad Adenauer vystoupil a řekl, že už nikdy žádná nacistická strana nebude. Jenže tady u nás už je pozdě…“

Zdroj: Securityoutlines.cz