Psal scénáře smrti a sám skončil na popravišti. Rudolfa Slánského komunisté zneuctili i po smrti
V totalitním režimu je velice snadné ze samého vrcholu rázem sklouznout až na úplné dno a málokterý případ to dokazuje lépe než tenhle.
Příběh Rudolfa Slánského je těžké popsat bez rozporuplných emocí. Nezvěstický rodák židovského původu byl komunistou téměř od dětství a Komunistickou stranu Československa pomáhal v roce 1921, ve svých dvaceti letech, zakládat a později jednoznačně patřil k obdivovatelům Stalina, kteří ve straně následně získali moc. Po stranickém žebříčku šplhal velmi prudce. Válku s manželkou a synem přečkal v Moskvě, zbytek jeho rodiny kromě jediného bratra zahubili nacisté v koncentračních táborech. Angažoval se v odboji a po válce a návratu do Československa se dostal až na místo druhého nejmocnějšího muže v zemi (hned po svém dlouholetém příteli, Klementu Gottwaldovi) – na post generálního tajemníka UV KSČ.
Během své kariéry na tomhle postu s gustem připravoval a dozoroval desítky politických procesů, včetně toho s Miladou Horákovou. Metody, které pomáhal zavádět a ke kterým psal scénáře, se ale nakonec pomalu obrátily proti němu, a to v procesu, který sám připravil a který měl první zatčené ještě v době, kdy byl Slánský na výsluní Stalinovy přízně – v letech 1949 a 1950.
Paranoidní diktátor Stalin
Celý monstrproces ovlivnily dvě věci. Paranoidní diktátor Stalin v červnu 1948 znervózněl poté, co mu jugoslávští komunisté vypověděli spolupráci. Nejenže okamžitě označil tamní KSJ jako špiony Západu, ale rozhodl se železnou pěstí sevřít komunistické strany v ostatních zemích a navždy je odstrašit od podobných nápadů. A tak začaly čistky, které se nevyhýbaly ani těm nejvýše postaveným a věrným komunistům.
V Maďarsku například podobný vykonstruovaný monstrproces stál život tehdejšího ministra vnitra László Rajka. I u nás ťal Stalin hluboko, ale Slánský byl původně v bezpečí. Jenže poté, co nově vzniklý Izrael odmítl vliv SSSR, Stalin pro Sovětský svaz vytyčil nový, proarabský a antisionistický směr. A Slánského židovský původ, jakkoli udusaný k zapomnění samotným politikem, najednou sehrál obrovskou roli, která ho dovedla až na šibenici.
Prvním výrazným ukazatelem, že se něco děje, byly v červenci 1951 Slánského padesátiny. Spolustraníci mu sice vystrojili oslavu, Stalinova blahopřání se ale tentokrát nedočkal. Zanedlouho se ho nejbližší spolupracovníci začali stranit a kritika přicházela ze všech stran. V listopadu si k němu na recepci pro sovětské poradce už odmítal kdokoli přisednout. Po odchodu domů si pro něj StB přišla se samopaly v ruce; Klement Gottwald, jeho dlouholetý přítel, ho hodil přes palubu a ze strachu, aby nebyl další na řadě, si nad ním umyl ruce.
„Zasluhuji si trest, přijímám.“
Celkem bylo v procesu 14 obžalovaných, většina z nich byla – stejně jako Slánský – označená za „osoby židovského původu“. Někteří bývali dobře známí a oddaní komunisté, dokonce vyloženě stalinisté. Všichni bez výjimky prošli ve věznicích peklem. Čekaly je nekonečné výslechy, mučení, příšerné podmínky v celách, které si ani nelze představit. Před sedm dní trvajícím procesem, který začal rok a pár dní po Slánského zatčení, 20. listopadu 1952, se všichni museli naučit zpaměti texty svých výpovědí a přiznání, které z nich přesně dle připraveného scénáře bude vymáhat žalobce Josef Urválek. U soudu na 14 obžalovaných připadlo jen pět obhájců a i ti tam byli jen pro zachování dekóra… jeden z nich například víceméně otevřeně žádal pro svého klienta trest smrti.
Videozáznamy celého mrazivého představení (jinak to, co se dělo v soudní síni, snad ani nazvat nelze) se po revoluci ztratily a objevit se je podařilo až nedávno a všechny jsou zveřejněné na stránkách Národního archivu. „Zasluhuji si trest, přijímám,“ mumlá na nich zlomený Slánský tváří v tvář obviněním ze spiknutí proti republice, záškodnictví, špionáže, trockismu a titoismu. V cele se několikrát marně pokusil o sebevraždu, a tak těžko říct, jestli rezignoval anebo se obětoval pro svoji milovanou stranu, protože Stalinův trik jednoznačně zafungoval. Mezi jeho komunisty se strach šířil jako mor a po krvi „nepřátel československého lidu a sionistických, buržoazně nacionalistických zrádců“ tehdy otevřeně volaly tisíce lidí. Tak či tak v monstrprocesu nakonec padla tři doživotí a jedenáct trestů smrti. Rozsudek následoval minutu trvající potlesk.
„Tak skončí ti, co se postaví do cesty pracujícímu lidu…“
Na smrt šel Slánský v noci 3. prosince 1952 jako poslední ze všech obviněných. Popel jejich spálených těl pak údajně pracovníci StB sesypali do jednoho pytle a posypali s ním zledovatělé chodníky a silnice. Kromě těchto jedenácti nebo spíše 14 obětí měl proces ještě další, o kterých se tak často nemluví, a to jsou rodiny obžalovaných, na které politická nemilost a následné ekonomické sankce a společenské ústrky dopadly obrovskou silou. Za zmínku stojí také fakt, že deset let po Stalinově smrti byli obžalovaní v tichosti rehabilitováni a po roce 1968 dokonce někteří dostali posmrtně vyznamenání. Slánský mezi nimi nebyl.
Zdroj: dokumentární film Kdo jinému jámu (2020)