Kajínkův útěk z vězení minutu po minutě: Z okna cely sjel jako na lanovce, vězeňská služba udělala řadu chyb

Nejslavnější český recidivista, Jiří Kajínek, si původně měl odpykávat doživotí, protože ho v roce 1998 odsoudili za dvojnásobnou vraždu. V roce 2017 ho prezident Miloš Zeman omilostnil a teď je z něj jedna z nejkurióznějších celebrit, které v Česku máme. Dokonce o něm mnozí mluví jako o influencerovi.

29. října 2000 - Jiří Kajínek utekl z věznice Mírov. pic.twitter.com/mif9YtaSzi

— Životy slavných (@ZivotySlavnych) October 29, 2016

Ačkoli je ale příběh o tom, jak se vůbec do vězení v roce 1998 dostal, jistě zajímavý a opatřený mnoha záhadami, spornými tvrzeními i konspiracemi, to, co Kajínka skutečně proslavilo, byly jeho útěky z vězení. Především ten z 29. října roku 2000, kdy se mu povedlo uprchnout z ostře střežené věznice Mírov. Pojďme si připomenout, jak se mu to povedlo.

Přípravy útěku

Útěk z hradní pevnosti mnozí považovali za nemožný. Jediný, komu se odtamtud podařilo dostat, byl Jiří Staněk se dvěma komplici v roce 1976. Kajínek o útěku začal uvažovat ihned poté, co ho do věznice v roce 1998 umístili. Brzy ovšem zjistil, že to nebude jednoduché. Potřeboval totiž komplice, nepovedlo se mu ale nikoho přemluvit. „Když jsem to připravil, oni mě hned udali,“ tvrdil v jednom ze svých četných rozhovorů s médii. „Já prostě nechápu, na co tam ti lidé čekají,“ rozčiloval se. Nakonec měl ale štěstí. Martin Vlasák s ním jeho plány dotáhl až do konce. Vycouval až na poslední chvíli a zůstal sedět v cele, tehdy ho už ale Kajínek k ničemu nepotřeboval – nejdůležitější roli hrál v průběhu příprav.

Kajínek si dobře promyslel, jak utéct a co k tomu bude v den D potřebovat. Jak přesně se mu povedlo získat pilku na kov, nikdy neprozradil. Za kávu a tabák si od ostatních vězňů koupil velké množství lanka, které se v místním programu zaměstnávání odsouzených používalo k výrobě žaluzií. Z postele sundal kovové vzpěry a v cele si z nich vyrobil kotvu. „Akorát jsem to dělal v rukách, místo toho, abych to udělal na kovadlině. Si to pak zkuste,“ ponoukal s úsměvem v rozhovoru s dokumentaristy Kajínek, když jim pomáhal okolnosti svého útěku zrekonstruovat. „A uvidíš jako, že to není legrace. Samozřejmě jsem to neudělal takhle v rukách, musel jsem si pomoct, ale samozřejmě, že jsem nemohl do ničeho mlátit, dozorci by to slyšeli, že jo. Musel jsem to udělat potichu ještě ke všemu, na tý cele. A bez nářadí…“

Spolu s Vlasákem dokázali půl roku před útěkem přemluvit jednoho z vychovatelů, aby jim povolil občasné šachové sedánky u Kajínka v cele a ty posloužily jako zástěrka pro plánování a práce na výrobě lanovky, kterou nakonec Kajínek k útěku použil. Na konci října 2000 byli konečně připravení.

Oficiální zpráva přiznala hrubá pochybení

Je 29. října 2000, 9 hodin a 15 minut. Dozorce má podle protokolu otevírat celu č. 4, v níž sedí odsouzený Kajínek. Nestane se tak ale až do 9 hodin a 38 minut. Podruhé se kovové mříže otevírají pro změnu o tři hodiny dřív, než by měly, když dozorci ke Kajínkovi do cely v pravé poledne přivádějí Vlasáka na pravidelný šachový dýchánek. Před tím, než ho na celu pustí, zkontrolují mi igelitku s osobními věcmi. Najdou v ní například ponožky, ručník nebo ovoce.

Dozorci je sice občas kontrolují kukátkem, dělají to ale i při předání služeb místo toho, aby celu otevřeli. Kajínek tak má dost času a prostoru na to, aby mohl pilkou vyrobenou z hřebenu a pilového listu přeřezat tři centimetry silnou mříž na svém okně, nacházejícím se asi 10 metrů nad úrovní hradeb.

Vzniklým otvorem krátce po 18. hodině prohazuje vlasec zatížený baterií a opatřený malými háčky. Dostává ho tak až za cimbuří, kde se zasekl za ostnaté dráty. „Teprve na to jsem přidělal ten hák. A na tom bylo to lano. A po tom lanu jsem to spouštěl po tomhletom vlasci až za to zábradlí; za to zábradlí zajela ta kotva a já jsem jen popotáhl a ten hák se krásně zaháknul,“ vzpomínal Kajínek později.

Co ovšem netušil, bylo, že lano vyhozené z okna v tu chvíli, v 18 hodin a 20 minut, zpozoroval strážný z kontrolní věže č. 2. Jenže z nějakého důvodu nenásleduje protokol, podle nějž má vyjít na ochoz se zbraní v ruce. Místo toho jde událost nejdřív ohlásit operačnímu středisku, což Kajínkovi dává dost času uvázat lano na mříž v okně a s rukavicemi na rukou se po něm svézt jako na lanovce. Překonává tak příkop široký víc než pět metrů. V tu chvíli na něj strážný křičí první varování. Následuje varovný výstřel a pak i několik ostrých. Kajínek se před nimi skrývá mezi hradební ozuby a pak se s pomocí dalšího lana, které si s sebou vzal z cely, spouští na zem. Na nic nečeká a za zvuků výstřelů utíká rovnou do lesa, kde se strážnému konečně ztrácí z dohledu.

Sláva, pozornost i film

Že je uprchlým vězněm právě Jiří Kajínek, dozorci zjistili až v 18:30 a teprve v 18:40 otevřeli dveře cely č. 4. To už o události věděl i ředitel věznice a nechal vyslat psovody. V 18:55 ví o útěku i ředitelství Vězeňské služby ČR a nakonec, v 19:10, i policie. Na svobodě strávil Kajínek celkem 40 dní, než ho URNA zadržela v bytě Marie Černé, manželky jednoho z orlických vrahů odpykávajícího si doživotí. Mezitím se jeho tvář a detaily útěku objevovaly v médiích po celé zemi a spolu s nimi i případ dvojnásobné nájemné vraždy, který ho na Mírov dostal. Výsledkem bylo, že se nakonec stal nejznámějším zločincem v historii České republiky a jeho jméno se stalo tak známým, že když o něm v roce 2010 vznikl i film, rozhodli se jej jeho tvůrci pojmenovat jednoduše – Kajínek. Dnes je z Kajínka celebrita, která tvoří reklamní videa či reaguje na aktuální události na svém oficiálním YouTube kanále.

Zdroj: Mediální obraz Jiřího Kajínka od roku 1993 do současnosti, iDnes, Blesk