Největší vězeňská vzpoura v Československu: Hlavní buřič po potlačení vraždil

Události 17. listopadu 1989 ovlivnily běh našich dějin více než cokoli jiného za posledních více než 30 let. Ne vše se však v čerstvě se rodící demokracii podařilo zvládnout bez problémů. Jednou takovou událostí je největší vzpoura vězňů v československých dějinách, která vypukla v březnu roku 1990. Víte proč?

Vzpoura v Leopoldově

Roznětkou k děsivým událostem byla paradoxně amnestie tehdy čerstvě zvoleného Václava Havla. Ten ji vyhlásil hned v lednu 1990 a omilostnil tak zhruba 23 000 z celkem 31 000 vězňů na území tehdejšího Československa.

Jakkoli se v případě amnestie vždy jedná o kontroverzní rozhodnutí, v jehož důsledku se na svobodu dostane řada lidí, kteří by měli zůstat na mřížemi, původní idea byla jasná – zrušit nepravosti, k nimž došlo za komunistického režimu.

Amnestie se však nevztahovala zdaleka na všechny mukly, a tak ve vězení zůstali především ti, kteří se dopustili násilných trestných činů. Více než 200 takových vězňů pod vedením chladnokrevného Tibora Polgáriho začalo v polovině března 1990 držet protestní hladovku, kterou nesouhlasili s tím, že nebyli osvobozeni také. Stalo se tak v nejstarší slovenské věznici Leopoldov, ležící nedaleko Bratislavy. Ta byla už od 50. let proslulá nelidským zacházením s vězni, kteří byli povětšinou političtí.

Jenže hladovkou to zdaleka neskončilo – bouřící se muklové rychle obsadili několik vězeňských bloků a téměř dva týdny trvalo, nežli se úřady odhodlaly k zákroku. Během té doby se k původním 217 vězňům přidala i spousta dalších a ti, kteří odmítli spolupracovat, byli drženi jako rukojmí. Především kvůli nim se policie a armáda zdráhaly převzít kontrolu násilím a raději vsázely na vyjednávání. To kompletně selhalo 28. března a pořádkové síly musely několik hodin dobývat věznici zpět.

Násilné potlačení?

Během zásahu došlo i na použití šesti obrněných transportérů, po nichž vězni házeli zápalné lahve – vojáci navíc museli s ozbrojenými trestanci bojovat muž proti muži. Po několika hodinách se zásah plukovníka Andreje Sámela podařilo ukončit. Vedle několika desítek raněných na obou stranách došlo i ke smrti jednoho z vězňů. Přestože bylo provedení zásahu v zahraničí chváleno, v tuzemských médiích se dočkalo spíše kritiky pro svou domnělou brutalitu. Dnes je však těžké hodnotit, nakolik byly použité prostředky adekvátní.

Vzpoura měla pro mnoho vězňů neblahé důsledky – desítky nejaktivnějších vůdců povstání se dočkaly několikaletého prodloužení trestu. Hlavní buřič Polgári se pak koncem roku 1991 (tedy zhruba o rok a půl později) pokusil o útěk, během něhož zavraždil několik dozorců, přesto byl nakonec dopaden a dodnes sedí za mřížemi s doživotním trestem. Opravdu krušné časy pro tehdy mladou československou demokracii.

Zdroj: Wikipedie