Nejodpornější čin Američanů přinesl brutální smrt až 500 lidí. Dodnes o něm nechtějí mluvit

Spojené státy v druhé polovině 60. let zabředly do bojů ve vietnamské džungli natolik, že už nebylo cesty zpět. Přitom se vidina porážky komunistických sil snažících se infiltrovat oddělený jih Vietnamu stále více vzdalovala. To samozřejmě posilovalo odpor vůči konfliktu přímo ve Spojených státech samých. Sílu protestů umocňovaly nejen zvyšující se statistiky mrtvých Američanů ve Vietnamu, ale i zprávy o zvěrstvech války.

Jedním z nejsilnějších argumentů proti přítomnosti amerických vojáků ve Vietnamu se stal největší válečný zločin, jaký tam spáchali – masakr v My Lai. O to víc, že se jej armádní špičky snažily několik měsíců zatajit.

Události v oblasti osad My Lai, jak ji americké vojenské velení ve Vietnamu nazývalo, americkou veřejnost doslova šokovaly. Přišly navíc v době, kdy už byla americká angažovanost v jihovýchodní Asii krajně nepopulární. Začal se psát rok 1968 a hned v lednu komunistické severovietnamské jednotky i příslušníci komunistických partyzánských bojůvek bez varování zaútočili na cíle po celém jižním Vietnamu včetně amerických základen. Ofenzíva rozpoutaná na vietnamský Nový rok nazývaný Tet však ztroskotala. Americká armáda převzala po prvním šoku opět iniciativu a severovietnamské síly zatlačila zpět.

Příčina tragédie – pátrání po zbytku Vietcongu

Ovšem na jihu zůstaly roztroušené bojůvky Vietcongu. V provincii Quang Ngai operovaly zbytky 48. praporu Vietcongu, jak se alespoň domnívala zpravodajská služba americké armády. Oblast dostala za svou operační zónu americká 23. pěší divize Americal, jež měla za úkol vyčistit ji od nepřátelských sil. Vietcong se tam uchýlil k partyzánskému způsobu boje, takže bylo obtížné jeho pohyb vystopovat. Američtí zpravodajci se domnívali, že hlavním úkrytem Vietcongu v oné oblasti je soustava vesniček a sídlišť označovaná místními obyvateli jako Son My. Americké velení ji mělo ve svých mapách zaneseno jako osady My Lai a My Khe upřesněné ještě číslicemi.

Američané podnikli v únoru 1968 po úspěšné likvidaci ofenzívy Tet několik akcí v oblasti My Lai, ovšem s velmi malým úspěchem, přičemž narazili na silný odpor Vietcongu. Vojáci tak začali oblast ironicky označovat jako Pinkville, proto také vraždění v My Lai bylo zpočátku známo jako Pinkvillský masakr. Až americká média jej později překřtila na masakr v Son My, dnes jej však v USA všichni znají jako masakr v My Lai. Operace v oné oblasti dostal na starost 20. pěší pluk 11. brigády spadající do sestavy už zmiňované 23. pěší divize. Ten v lednu 1968 pro tento účel vyčlenil jednotky v rámci tzv. úkolového uskupení Barker, pojmenované podle svého velitele. Podléhala mu i rota C (Charlie), která měla sehrát hlavní úlohu v nejhorším vystoupení americké armády za celou dobu války ve Vietnamu.

Ovšem neblahým událostem předcházelo několik okolností, které běh událostí odstartovaly. Především velitel 11. brigády plukovník Henderson výslovně na své podřízené velitele naléhal, aby postupovali proti nepříteli co nejagresivněji a vojenskou hantýrkou vyjádřeno Vietcong z oblasti vykopali. V těchto intencích pak podplukovník Barker instruoval své podřízené tak, že během postupu mají vojáci likvidovat vše, co by mohlo bojovníkům Vietcongu posloužit. To znamenalo pálit domy, zabíjet dobytek, ničit zemědělské plodiny, studny a skladiště potravin atd. Navíc celou oblast velení divize považovalo za obsazenou nepřítelem, tudíž měla status „free fire zone“. V praxi to znamenalo, že povel k palbě mohl dát i ten nejnižší důstojník v poli. Ba co víc, na základě domněnek zpravodajců měla být většina místního obyvatelstva na straně Vietcongu.

Vrazi, nebo jen amatéři?

Rota C začala ve Vietnamu operovat v prosinci 1967 a skládala se hlavně z mladých a čerstvých branců. Zpočátku měla klidnou službu, ale pak nastalo peklo a do poloviny března 1968 ztratila 28 mužů. Ztráty a stres z bojových operací zvyšovaly u nováčků napětí a nervozitu, zvlášť když si většinu mrtvých a zraněných vyžádaly miny a nástražné pasti Vietcongu. Tak se stalo, že mnoho příslušníků roty prahlo po pomstě, když se jim nedostávalo možnosti otevřeného boje s protivníkem. Příležitost měla přijít brzy, na 16. března 1968 byla naplánována akce přímo ve shluku osad Son My, které měly podle všeho představovat hlavní zázemí Vietcongu.

V předvečer akce velitel roty C kapitán Ernest Medina informoval své vojáky, že většina civilistů osady ráno opustí, protože půjdou na místní tržiště nebo pracovat na pole. Dozvěděli se také, že ti, kteří v osadách zůstanou, jsou prý příslušníci Vietcongu nebo jeho pomahači. Rozkaz tedy zněl zabít každého, koho v osadách potkají. Na opakované otázky vojáků Medina odpověděl, že zničit se má vše, co chodí, roste nebo se pohybuje a zabít vše, co bude utíkat nebo se schovávat či to bude podezřelé, včetně žen a dětí. Medina však později během vyšetřování svědectví vojáků roty C o vydaných rozkazech odmítal. Nicméně příkazy, kterých se vojákům dostalo, přesně odpovídaly intencím vydaným plukovníkem Hendersonem, navíc vojákům, kteří toužili po pomstě.

Brzy ráno 16. března 1968 americká děla podpůrné artilérie a útočné stroje letectva zahájily přehradnou palbu a bombardování oblasti vesnic Son My, kterou tvořila směsice malých osad, osamělých stavení, rýžových políček, polních cest, remízků, hrází a příkopů. Krátce po osmé hodině v blízkosti osady v amerických mapách zakreslené jako My Lai 4 přistály vrtulníky, z jejichž útrob se vysoukalo asi 100 příslušníků roty C. Vesničani se věnovali svým každodenním povinnostem nebo připravovali zboží na toho dne se konající trh. Proto zpočátku nevěnovali americkým vojákům často v oblasti operujícím nijak zvláštní pozornost.

Krutý masakr bez varování

Medina přikázal 1. a 2. četě své roty, aby zaútočily na vesnice, 3. četa měla čistit prostor jako zadní voj. Akce začala absolutně bez varování a náhle, proto mnozí obyvatelé hned nepostřehli, co se děje. Až když jeden z příslušníků 1. čety, které velel poručík Calley, probodl bajonetem starého muže pracujícího na poli, vypukla panika a vraždění. Hned na začátku 1. četa obklíčila na 80 vesničanů, nahnala je do příkopu a tam na rozkaz poručíka Calleye postřílela. I když někteří vojáci odmítli Calleyovy rozkazy uposlechnout, rozpoutalo se peklo. Mnozí příslušníci čety začali střílet z kulometů a útočných pušek po všem, co se hýbalo a odpalovat do hloučků vesničanů i domů granáty z ručních granátometů M79.

Nezůstalo však jen u toho. Během dvou hodin, po které američtí vojáci ze všech tří čet roty C řádili v osadách Son My, došlo i na znásilňování, brutální mučení i zohavování mrtvých těl zavražděných vesničanů. V tom podle pozdějšího vyšetřování vynikl především poručík Calley a jeho muži, ovšem vraždění se účastnil například i velitel roty Ernest Medina. Došlo to dokonce tak daleko, že ženy při střelbě ukrývaly děti pod svými těly a vojáci je pak z pod jejich mrtvol po vzoru Calleyeho vytahovali a zabíjeli také. V druhé fázi pak vyhledávali všechny uniknuvší a poschovávané různě po osadách a povraždili je rovněž.

Přesně podle Medinových rozkazů pak dešti amerických kulek neunikl ani dobytek a veškeré domácí zvířectvo. Pak došlo i na ničení majetku, zapalování dřevěných domů, vyhazování do vzduchu hrází i studní. Podle pozdějších výpovědí příslušníků roty C se ukázalo, že v celé oblasti vesnic narazili jen na jednoho mladého muže, jenž by byl schopen udržet zbraň, a tři obyčejné lovecké pušky. Oběti tak tvořili starci, ženy a děti. Pokud někdo unikl řádění 1. a 2. čety, toho si našla v následujícím sledu postupující 3. četa, která dobíjela i raněné.

Hrdinové, kteří neuposlechli rozkazy

V peklu Son My se našli i vojáci, kteří se nejenže vraždění neúčastnili, ale naopak, dokonce se postavili proti vlastním lidem. Nad místem masakru se pohybovaly vrtulníky, jež měly pěšákům poskytnout vzdušnou palebnou podporu, kdyby bylo potřeba. Pilot jednoho z nich, praporčík Hugh Thompson ze 123. leteckého praporu 23. divize Americal, si při jednom z přeletů všiml skupiny mrtvých těl a při bližším pohledu zjistil, že jde o civilisty. Rozhodl se tedy přistát a kontaktovat pěšáky, zda není potřeba odvézt nějaké zraněné civilisty, protože rádiem se mu nepodařilo s nikým na zemi spojit.

Svůj vrtulník posadil u jednoho příkopu, kde bylo množství mrtvých a zraněných civilistů a několik příslušníků 1. čety. Thomson se zeptal vojáků i velitele Calleyeho, zda je potřeba odvézt nějaké zraněné, nicméně ti jej odbyli, že pomoc nepotřebují. Když poté Thompson svůj vrtulník zvedal do vzduchu, uviděl, že vojáci začali ženy ležící v příkopu střílet. Konečně mu došlo, co se děje. Pak objevil skupinu vesničanů schovanou v zemním úkrytu, ke kterému mířila skupina pěšáků. Svůj stroj posadil mezi vojáky a ukryté vesničany a nařídil svým střelcům, aby začali pálit na vojáky, pokud se mu pokusí zabránit ukryté vesničany dostat do vrtulníku.

V úkrytu našel asi 12 vyděšených lidí, které musel přesvědčit, aby s ním šli do vrtulníku. Byli to jedni z mála vesničanů, kteří masakr v My Lai přežili, Thomson je totiž odvezl na svou základnu. Ihned se ale vrátil a ještě jednou přistál v mylaiském pekle u jednoho příkopu plném těl. Tam našel čtyřletou zakrvácenou, ale nezraněnou holčičku, kterou také dopravil do bezpečí. Ještě další dva dny pak rota C pálila a likvidovala vše, co z ruin osad Son My zůstalo. Podle pozdějších odhadů americká strana dnes uvádí, že v Son My zahynulo 347 civilistů, vietnamské úřady ale evidují 504 zavražděných. Obecně je známo, jak válka ve Vietnamu dopadla, ale přesto existuje kontroverzní analýza tvrdící, že válku vyhrála Amerika.

O masakru se ale neměl nikdo dozvědět, i když ihned po tom, co se Thompson vrátil se svým vrtulníkem na základnu, podal o vraždění zprávu svým nadřízeným. Thompsonův report se dostal i do rukou velitele 11. brigády plukovníka Hendersona, který se na podrobnosti písemně dotázal kapitána Mediny. Ten pouze podal hlášení o splnění rozkazu a na konci března armádní velení vydalo oficiální zprávu o úspěšné operaci v oblasti My Lai a zabití 128 příslušníků Vietcongu. Velitel divize poslal příslušníkům roty C blahopřejný telegram k vynikající akci, stejně tak učinil dokonce i sám velitel amerických sil ve Vietnamu generál Westmoreland.

Hrdinové na obou stranách

Vypadalo to, že masakr v My Lai zůstane utajen. Jenže o šest měsíců později jistý voják jménem Tom Glen z 11. brigády poslal novému veliteli amerických sil ve Vietnamu generálu Abramsovi dopis, ve kterém popisoval brutální chování svých spolubojovníků vůči vietnamským civilistům, čehož byl sám svědkem, a o masakru v My Lai se doslechl. Glenův dopis však ještě nic neznamenal. V březnu 1969 pak nezávisle na Glenovi poslal Ronald Ridenhour, bývalý palubní střelec vrtulníku od 11. brigády, dopis několika kongresmanům se svědectvím o vraždění v My Lai. Jeho posádka létala v oblasti My Lai několik dnů po řádění roty C a na vlastní oči mohl vidět napáchanou spoušť. Pár dní nato dokonce s vojáky roty C osobně mluvil. K napsání dopisu se však odhodlal, až když odešel z armády.

Jeho dopis naprostá většina kongresmanů ignorovala, našlo se však pár výjimek. Kongresman Morris Udall například ihned po obdržení dopisu žádal po Pentagonu urychlené vyšetřování událostíí v My Lai. Ridenhour dokonce ignoroval příkaz armády, aby své svědectví neposkytoval médiím, a kontaktoval několik novinářů. Nikdo z nich se však neodhodlal jeho příběh zveřejnit. O masakru tak veřejnost stále nic netušila. Vše začalo vycházet najevo až v listopadu 1969. Věci se totiž ujal nezávislý investigativní novinář Seymour Hersh. Nedříve příběh My Lai, tehdy ještě označovaný jako pinkvillský masakr, chtěl prodat magazínům Life a Look, ale neuspěl. Tak jej poskytl malé washingtonské agentuře Dispatch News Service, která jej rozeslala patnácti hlavním americkým novinám. Třináct z nich svědectví o masakru v Son My, jak jej překřtily, v druhé polovině listopadu 1969 uveřejnilo. Hersh dokonce udělal i velký rozhovor s tehdy ještě neznámým vraždícím monstrem poručíkem Calleyem.

Krátce nato se do médií dostaly i fotografie pořízené během řádění roty C v My Lai, které pořídili sami vojáci. Nejvíce a ty nejznámější nasnímal Ronald Haeberle, oficiální fotograf informačního oddělení americké armády, který byl k rotě C přidělen. Na armádní techniku nafotil černobílé fotografie, ale měl s sebou i vlastní barevný filmový materiál, takže vznikly i fotografie barevné, které později prodal nezávislým médiím. Jeho snímky můžete vidět ve fotogalerii na konci článku.

Dodnes o činu nechtějí mluvit

Až po tom, co informace o masakru pronikly do médií, se naplno rozběhlo armádní vyšetřování událostí z března 1968. Většina účastníků však už byla zpět ve Státech, a dokonce i pryč z armády. Postupně bylo obviněno 26 vojáků ze zločinného jednání, ovšem jen poručík Calley byl obviněn z úkladné vraždy dvaceti dvou civilistů. Čtrnáct důstojníků včetně velitele 23. divize generálmajora Kostera bylo obviněno ze zatajování informací týkajících se masakru v My Lai, ale většina z nich byla záhy obvinění zbavena. Pouze velitel 11. brigády plukovník Henderson stanul před soudem, také on byl ale v roce 1971 zproštěn viny. Jediným, kdo byl odsouzen, se tak stal pouze poručík Calley, který dostal v roce 1971 za několikanásobnou vraždu a rozkaz střelby do civilistů trest na doživotí.

Jenže dva dny po vydání rozsudku prezident Nixon rozhodl o propuštění Calleye z vojenské věznice a ten pak pod dohledem v domácím vězení mohl čekat na výsledek svého odvolání. Ještě v roce 1971 vojenský soud Calleyovi snížil trest na 20 let žaláře, nakonec však byl po 3 a půl letech domácího vězení v roce 1974 propuštěn na svobodu. Nikdo jiný z roty C nebyl za své zločiny nikdy odsouzen. Nikdo z nich se k odpovědnosti za vraždění v My Lai ani v pozdějších letech nepřihlásil, pouze několikrát v rozhovorech pro média vyjádřili nad událostmi lítost. Calley se za své činy veřejně omluvil až v roce 2009.

Naproti tomu pilot Hugh Thompson a jeho palubní střelci Glenn Andreotta i Lawrence Colburn dostali později několik vyznamenání. Když měl Thompson obdržet v roce 1998 nejvyšší vojenskou armádní medaili za hrdinství v My Lai, odmítl ji, protože ji měl dostat potichu a bez rozruchu. Vyžádal si, aby mu byla udělena veřejně a že stejné ocenění musejí dostat i jeho dva spolubojovníci, což se také po průtazích stalo. Několik veteránů především z leteckých jednotek účastnících se operací v oblasti My Lai včetně Thompsona se také po roce 1990 zúčastnilo pietních setkání na místě masakru.

Zdroj: History.com