Olympijský masakr v Mnichově měl teroristickou dohru. Vyděšení Němci šli únoscům na ruku

Do vyjednávání s teroristy bylo přirozeně zavlečeno Německo, nikoliv však pouze proto, že se teroristický čin odehrál na jeho území, ale také kvůli požadavkům únosců. Ti rovněž žádali propuštění Ulrike Meinhofové a Andrease Baadera z ultralevicové Frakce Rudá armáda, kteří byli vězněni v Německu, a záruku jejich bezpečného odletu do Egypta.

Mnichovský masakr

Jak patrně víte, snaha o osvobození unesených sportovců skončila katastrofou s tím, že na vině nezdařené operace byla jak německá, tak izraelská strana. Únosci během přestřelky na letišti Fürstenfeldbruck, kam se přesunuli poskytnutými vrtulníky se snahou nastoupit do dopravního letadla a odletět ze země, zavraždili sportovce granátem hozeným do jednoho z vrtulníků, resp. střelbou do druhého. Německé zásahové jednotce se nicméně podařilo zajmout a uvěznit tři z únosců – Adnana Al-Gasheye, Jamala Al-Ghasheye a Mohammeda Safadiho – kteří se však stali záminkou k dalšímu teroristickému činu spáchanému 29. října téhož roku.

Bezprostředně po mnichovském masakru se západoněmecké úřady obávaly, že budou zataženy do arabsko-izraelského konfliktu. Jak se v říjnu 1972 vyjádřil ministr zahraničí Walter Scheel, bylo třeba bránit se proti akcím obou stran konfliktu, což vedlo v Izraeli ke srovnávání aktuálního přístupu s Mnichovskou dohodou z roku 1938. Západoněmecké úřady si však byly vědomy vysoké prestiže vězňů a skutečnosti, že skupina měla četné sympatizanty, takže se obávaly dalších teroristických činů směřujících k jejich osvobození. Za pravděpodobné cíle byla označena letadla tehdejší národní letecké společnosti Lufthansa nebo jejího izraelského protějšku El Al, přičemž už 9. září obdrželo Německo anonymní dopis, který tvrdil, že takový únos skutečně hrozí.

Únos letadla z Damašku do Frankfurtu

Trvalo pak déle než měsíc, než k němu skutečně došlo, a to na palubě Boeingu 727-100 společnosti Lufthansa, konkrétně letu 615 z Damašku do Frankfurtu. Letadlo odstartovalo v neděli 29. října ráno a na cestě k prvnímu mezipřistání v Bejrútu cestovalo prázdné, jen se sedmi členy posádky. V hlavním městě Libanonu do letadla nastoupilo 13 osob – devět občanů arabských zemí, dva Američané, jeden Němec, jeden Francouz a španělský novinář, který později sepsal očité svědectví o únosech přímo na palubě. Odlet z Bejrútu se opozdil přibližně o hodinu, nicméně patnáct minut po startu již dva arabští cestující vyhrožovali, že letadlo nechají explodovat pomocí výbušnin ukrytých v kabině první třídy, kam byly podle vyšetřování propašovány už v Damašku.

Požadavky únosců byly jasné – propustit z německé vazby přeživší členy skupiny Černé září, zaručit jim bezpečný přestup na palubu uneseného letadla a odletět společně do Libye. Po zastávce na mezinárodním letišti v Nikósii, kde došlo k natankování paliva, byli piloti nuceni letět směrem k letišti Mnichov-Riem, kde únosci původně zamýšleli výměnu vězňů za rukojmí uskutečnit. Ovšem když letadlo kolem poledne dorazilo do rakouského vzdušného prostoru, bylo únoscům jasné, že jejich požadavky nemohou být včas splněny. Plán byl tedy změněn a posádka Lufthansy se místo toho musela odklonit do vzdušného prostoru tehdejší Jugoslávie a kroužit nad záhřebským letištěm, dokud tam nebudou členové Černého září dopraveni.

Neautorizovaná rozhodnutí

Tím se německá strana dostala do časové tísně, protože letu mohlo dojít palivo a nikdo si nebyl v dané situaci jistý, jak by únosci reagovali. Při vzpomínce na neúspěšný pokus o záchranu sportovců během olympijské krize se proto západoněmecké úřady rozhodly vyhovět požadavkům únosců a ve 14 hodin přepravili na letiště Mnichov-Riem trojici vězněných teroristů. Philipp Held, bavorský ministr spravedlnosti, pak nařídil odvolat zatykač a nechat vystavit členům Černého září oficiální emigrační doklady. Trojici pak přivezli na palubu letadla do Záhřebu a spolu s dvojicí policistů v civilu jim bylo umožněno odletět. Letadlo opustilo Mnichov, ale pilot měl nařízeno zůstat v západoněmeckém vzdušném prostoru, aby mohli vyjednavači zajistit, že unesené letadlo přistane v Záhřebu, se svou snahou ovšem neuspěli.

Byl to tedy předseda výboru Lufthnasy Herbert Culmann, který dal vyššími orgány Německa neautorizovaný pokyn, aby let s teroristy pokračoval k Záhřebu, kde zanedlouho pilot přistál. Dvacet minut po něm pak na dráhu záhřebského letiště dosedl i unesený stroj a o něco později, přibližně v 18:05 hod., došlo k přesunu členů skupiny Černé září na palubu. Další krize ovšem spočívala v tom, že únosci nepropustili dosavadních 18 rukojmích, když jim bylo odmítnuto dotankování letounu, ke kterému pak dal – opět neautorizovaný – pokyn západoněmecký konzul v Záhřebu Kurt Laqueur, který tak umožnil odlet v 18:50 směrem na Tripoils. Tam letadlo dorazilo ve 21:03 a rukojmí byli nakonec propuštění.

V Libyi a dalších zemích regionu vypukly masové oslavy, když byli únosci letadla Lufthansy a osvobození mnichovští pachatelé považováni za hrdiny. Hned po jejich příletu do Libye se konala tisková konference, která byla živě přenášena do celého světa. Libyjská vláda v čele s Muammarem Kaddáfím umožnila mnichovským útočníkům uchýlit se do úkrytu a sveřepě ignorovala požadavky západoněmeckého ministra zahraničí Scheela postavit je před soud. Odplata přišla až v rámci rozsáhlé tajné operace nazvané Boží hněv, prostřednictvím které se Izrael snažil o jejich vypátrání a zabití.

Zdroj: Eva Oberloskamp: Das Olympia-Attentat 1972