Nejděsivější vražda v českých zemích: Policie odhalila podezřelého po 80 letech

Je pachatel vraždy mladé prostitutky Otýlie Vranské opravdu tak neznámý, jak údajně vyplynulo ze stohů starých spisů, nebo jen měli policisté ve třicátých letech klapky na očích?

Když 2. září roku 1933 otevřeli zřízenci na nádraží v Bratislavě kufr, který kdosi „zapomněl“ ve vlaku z Masarykova nádraží v Praze, polil je studený pot. Místo ponožek, pyžama a knížky, které lidé při cestování obyčejně vozí s sebou, je čekal obsah vskutku neobvyklý. V kufru byly úhledně naskládány lidské údy – nohy a hlava zatím neznámé ženy.

Děsivý kufr

Podobně děsivé „překvapení“ čekalo týž den také zřízence na nádraží v Košicích. I tam totiž zůstal v rychlíku číslo 2 z pražského Wilsonova nádraží jeden zapomenutý kufr. V něm byl uložen lidský trup. Jeden z nejznámějších zločinů české kriminalistiky právě začal psát svoji historii.

Okamžitá pitva poskytla kriminalistům cenné informace, od nichž mohli své vyšetřování odvíjet. Především potvrdila to, o čem snad nemohlo být pochyb, totiž že části těla patří jedné ženě, jež byla zavražděna neskonale brutálním způsobem. Smrt jí způsobily dvě rány do hlavy ostrým předmětem, pravděpodobně kuchyňským sekáčkem. Pak vrah dvěma řezy oddělil hlavu od trupu a teprve poté ženu ještě sedmkrát bodl do oblasti srdce.

Pátrání se ihned rozjelo na plné obrátky. Zásadním krokem bylo zjistit totožnost zavražděné ženy. Policie i tenkrát spoléhala na média: fotografie kufrů i hlavy, která v nich byla nalezena, zveřejnily všechny noviny. Ač mediální humbuk nakonec případu spíše přitížil, otištění fotografií se v tu chvíli ukázalo jako chytrý tah. Hned vzápětí se totiž přihlásily dvě ženy ze Slovenska, jež v zavražděné poznaly svoji třetí sestru. Tak byla Otýlie Vranská konečně identifikována.

V pátrání po jejím vrahovi nemohl policii nikdo pomoci lépe než všemocná veřejnost. 4. září 1933 uspořádalo pražské policejní ředitelství výstavu kufrů a dalších věcí s případem souvisejících: prostěradel s červeně vyšitou iniciálou K, do nichž byly ostatky zabaleny, listu z trhacího kalendáře i propagačního letáku ČSD a novinových listů, které byly v kufrech nalezeny. Tímto gestem policie žádala svědky, kteří by mohli cokoliv vědět, aby k případu vypovídali. Stěžejní mohlo být vypátrání majitele kufrů: jeden z nich byl totiž odborně opravován a pachatele, který kufry na nádraží přinesl, si nutně musel někdo všimnout.

Byl vrahem zákazník?

Na povrch začaly postupně vyvstávat nové poznatky. Otýlie Vranská, narozená roku 1911 na Slovensku, prý byla žena lehkých mravů, spíše příležitostná prostitutka. Do Prahy přijela teprve v březnu 1933, aby nalezla štěstí. Mohl ji snad zabít některý z jejích zákazníků?

Mediální masáž udělala v tehdejším vyšetřování pořádný zmatek. Nejenže kriminalisty sváděla na špatnou stopu, ale bublinu nafoukla natolik, že se z případu stal celostátní fenomén. Obrovskou senzaci vyvolal tzv. Fantom ulice, který začal médiím dopisovat, že to on ženu zavraždil. Lidé začali posílat anonymy – tu s přiznáním, tu s tipem, kdo je „zaručeným“ vrahem Otýlie Vranské, čímž si povětšinou jen vyřizovali osobní účty.

Do hledáčku se mnohdy dostaly i uznávané kapacity, mezi všemi například uznávaný pražský chirurg Arnold Jirásek, jenž se přátelil s prezidentem T. G. Masarykem. „Existovala fáma, a někteří lidé jí věří dodnes, že ve své závěti se doznává k vraždě Otýlie Vranské. Ale i to je falešná stopa – kopie jeho závěti je uložena v Muzeu Policie České republiky a o Otýlii Vranské tam skutečně není ani slovo,“ přibližuje Radek Galaš, vedoucí správy sbírek Muzea Policie České republiky, kam až byli anonymní pisatelé schopni zajít.

Anonymní dopisy chodily pravidelně až do roku 1966. „Jsou tam jediné dvě pauzy, a to rok 1939, okupace Československa, a rok 1945, povstání, konec války – pravděpodobně i anonymní pisatelé měli jiné starosti,“ vysvětluje Radek Galaš. Celkem takových udání přišlo na pět tisíc a už tak obsáhlý spis se ještě o několik složek rozšířil, avšak bezvýsledně. Dnes už přiznání skutečného vraha, které nepřišlo ani po dvaceti letech promlčecí lhůty, nikdo neočekává.

Kriminalistická revoluce

Přesto hrůzný čin z dob dávno minulých nyní, o více než osmdesát let později, ožívá. Badatelům totiž nevyřešený případ nedal spát, dali si proto práci, aby stohy anonymů a svědeckých výpovědí prošli znovu – a pohlédli na ně s čistou myslí a trochu jinýma očima. Sáhodlouhé pátrání v archivu nakonec skutečně přineslo ovoce. Na palčivou otázku, kdo je vrahem Otýlie Vranské, totiž přesvědčivě odpovědělo.

„Podezřelým je, alespoň z badatelského hlediska, jednoznačně štábní rotmistr Pěkný, který byl amantem Otýlie Vranské. Nicméně spolu s její kamarádkou Poklesovou tvořili jakýsi milostný trojúhelník. Tady by byl ten motiv, který ovšem v období, kdy byla vražda vyšetřována, nikdy nebyl vyřčen naplno ani odhalen,“přináší rozuzlení Radek Galaš. Pěkný byl podezřelý už v prvotním stadiu vyšetřování vraždy. „Rotmistr Pěkný se s Otýlií Vranskou velmi dobře znal. Dokonce přiznal, a bylo mu to i prokázáno, že s ní měl několikrát pohlavní styk za úplatu. Další věc je, že na poslední schůzce, při které byla viděna a posléze detektivy vystopována, se sešla právě s ním, jí nabízel sňatek. Ovšem na schůzku přišel Pěkný už se svojí ‚kamarádkou‘ Poklesovou. Byla to jeho intimní přítelkyně. Na té schůzce najednou Vranská zjistila, že chodí s její přítelkyní, což znamená, že vzniká milostný trojúhelník,“ objasňuje poslední hodiny Vranské Radek Galaš.

Mediální tlak, který byl na všechny zúčastněné vyvíjen, ale nedovolil, aby kriminalisté výpovědi rotmistra věnovali dostatečnou pozornost. „Podařilo se na něj přijít současnou dedukcí – analýzou jeho výpovědi a časovým snímkem pohybu Otýlie Vranské. Zkoušeli jsme odejít trasu, která odpovídala vzdálenosti, již měla ujít mezi posledním záchytem detektivy, kdy byla viděna, až do okamžiku smrti. Bylo možné, aby se nacházela v jeho bytě a tam byla zavražděna,“ popisuje metody Radek Galaš.

Pěkný měl navíc byt s vanou, což nebylo obvyklé. Tam mohl tělo nechat vykrvácet tak, aby si toho nikdo nevšiml. Hned den nato Pěkný vypověděl nájemní smlouvu, aniž si sehnal byt nový, což bylo nezodpovědné a u člověka s jeho postavením tudíž nepravděpodobné. Dnes už víme, jaký důvod ke svému neuváženému jednání mohl mít.

Nula důkazů

O Pěkném ani jeho možném komplici Poklesové dnes již žádné záznamy neexistují. Pomocí metod moderní vědy je ale možné o vrahovi zjistit podrobnosti. Jeho biologické stopy, které se roku 1933 nalezly a s jistotou by ho identifikovaly, jsou totiž doposud zapečetěny. „Materiály, které jsem viděl, jsou dostatečné pro genetiku, pro DNA, a dovolím si tvrdit, že je otázka několika dnů, abychom z nich získali profil DNA a tím i profil pachatele,“ nastiňuje budoucí plány kriminalista Josef Lottes, jenž se zabývá odloženými případy.

Je tedy možné, že za nějaký čas bude na základě genetického profilu vraha Otýlie Vranské možné s jistotou identifikovat alespoň jeho potomky. Faktem ovšem zůstává, že takový způsob hledání pravdy je krajně neetický. A tak zřejmě zůstane skutečná identita strůjce nejznámějšího zločinu v dějinách československé kriminalistiky navždy nejistá.

Zdroj: Kriminalistika.eu / Muzeum Policie ČR