Hrdina, kolaborant i vrah. Protektorátní premiér Alois Eliáš byl pro nacisty unikátem

Generál Alois Eliáš, válečný veterán a tehdy bývalý ministr dopravy, stál v dubnu 1939 před extrémně těžkým rozhodnutím. Nabídli mu funkci předsedy nové protektorátní vlády, a to znamenalo jen těžko představitelné dilema. „Vezmu-li to, oprátka mě nemine, nevezmu-li to, dostanou to lumpové,“ svěřil se Eliáš v rozhovoru jednomu ze svých přátel.

Nakonec se rozhodl, jak mu velelo svědomí. Než aby riskoval, že funkce připadne českým nacistům a kolaborantům, raději riskoval svůj vlastní život. Spolupracoval s domácím i zahraničním odbojem ochotněji než s okupační mocí a se svou vládou se snažil chránit české lidi i jejich majetek. Jeho předpověď se ale do puntíku vyplnila – nakonec skutečně skončil na popravišti.

Tlaky z obou stran

Snažit se vybalancovat požadavky odbojářů s tím, co si žádali okupanti, připomínalo chůzi po laně nad propastí a nespokojené nakonec beztak byly obě strany. Eliáše mělo gestapo v hledáčku prakticky od začátku, shromažďovalo proti němu důkazy už v roce 1939. Ačkoli se ale podílel i například na vzniku organizace Obrana národa, vaz mu v roce 1941 zlomilo až obrovské množství kurýrů a depeší s příslušníky v zahraničí uznávané exilové vlády prezidenta Beneše. A rovněž fakt, že v červenci 1940 zatkli Eliášova blízkého spolupracovníka z odboje, Otakara Klapku. Alois Eliáš v předtuše problémů tehdy zvažoval emigraci. Po obsazení Balkánu Němci se mu ale cesta ven nadobro uzavřela, a tak v zemi zůstal až do hořkého konce.

Gestapo si pro něj přišlo 27. září 1941, téhož dne, kdy byl s velkou pompou jmenován novým říšským protektorem Reinhard Heydrich. Eliášovo zatčení bylo spolu s vyhlášením stanného práva a zahájením série poprav součástí děsivého entrée nového protektora.

Zpočátku to nicméně vypadalo, že i přes své zatčení, obvinění a odsouzení k smrti zůstane Eliáš čestným vězněm, přestože výslechy, které musel podstoupit, byly brutální. Vykonání rozsudku nacisté odložili a Eliáš i během svého pobytu v pankrácké věznici prostřednictvím motáků udržoval kontakt s blízkými spolupracovníky. Tehdy se poprvé objevilo obvinění, že Eliáš měl co dočinění s cílenou otravou několika proněmeckých novinářů tyfem, tuberkulózou a botulotoxinem vstříknutých do chlebíčků. Jeden z nich dokonce na následky zemřel. Eliášovu roli v takzvané Chlebíčkové aféře potvrdili ale až historici, a to o 65 let později.

Pohřeb až v novém tisíciletí

Jenže po operaci Anthropoid a Heydrichově smrti Hitlerův vztek prosvištěl okupovaným protektorátem a všude padaly hlavy. Vyhlazení Lidic bylo jen jedním z mnoha krutých činů strašlivé pomsty, jež stála život i Aloise Eliáše. 19. června 1942, pouhopouhý den poté, co v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje zahynuli Gabčík s Kubišem, Eliáše v doprovodu ředitele pankrácké věznice převezli na Kobyliskou střelnici a postavili před popravčí četu. Pásku přes oči si odmítl nechat nasadit a podíval se smrti do očí, než ho provrtalo několik kulek. Byl jediným premiérem okupované země, kterého kdy nacisté popravili.

Urnu s jeho popelem však pohřbili se všemi poctami až v roce 2006. Protože se na něj po válce Češi dívali jako na hrdinu, komunisté z něj v roce 1948 udělali kolaboranta. Dokud byli u moci, šanci na důstojný pohřeb rozhodně neměl, což věděla i jeho manželka. Urnu s popelem proto uschovala a před svou smrtí předala rodinným známým, kteří ji několik let po revoluci předali Vojenskému historickému ústavu, který pohřeb vypravil.

Zdroj: Kolektiv autorů: Generál Alois Eliáš