Seznamte se s mužem, který osobně a legálně zabil téměř 3 000 lidí

Oko za oko, zub za zub. Tato starozákonní pravda vedla ve společnosti k ustanovení funkce kata, který odsouzené (ať už spravedlivě, či nikoliv) sprovodil ze světa. Někdy pákou šibeničního propadla, jindy ostřím popravčího meče či gilotiny.

Kolo se točí, ale kolotoč to není

„Zajímavým a poněkud náhodným způsobem popravy bylo vpletení odsouzence do kola. Pak se kolo roztočilo a kat ťal. Pokud měl odsouzenec štěstí, byl zabit první ranou, pokud ne, postupně přicházel o části těla. Smrt pak přišla později a bolestivěji,“ popisuje muž zahalený v červené katovské kápi v mučírně Spišského hradu. Tak to bylo kupříkladu na Slovensku, ale jaké to bylo v milé a sladké Francii, kde tradici katovského řemesla dědila katovská dynastie Sansonů po takřka více než dvě století?

Katovské řemeslo se dědí

Když se 15. února 1739 rozkřičel čerstvě zrozený život a Madeleine Sanson uslyšela, že to bude syn, zřejmě tušila, čím se bude v dospělosti živit. Otec i děd právě narozeného dítěte ovládali katovské řemeslo, takže budoucnost mladého Charlese-Henriho byla narýsovaná už v okamžiku jeho početí. Není bez zajímavosti, že v mládí asistoval u mučení a mimořádně drastické popravy. Robert-François Damiens se pokusil zabít Ludvíka XV. a Henri Sanson ve svém díle Tajnosti popraviště ji popisuje následujícími slovy: „Pánev, na níž hořela síra, smíšená se žhavým uhlím, naplňovala vzduch ostrým zápachem. Damiens několikrát zakašlal. Zatímco ho pacholci přivazovali na kládu, hleděl na svou pravou ruku s týmž výrazem smutku, jaký měl ve tváři, když se po mučení díval na své nohy.“

„Co jsem to učinil? Panebože, co jsem to učinil?“ opakoval několikrát. Paže byla pevně přivázaná k tyči, takže dlaň přečnívala přes kládu. Gabriel Sanson (otec Charles-Henriho, pozn. autora) přistrčil pánev. Když Damiens ucítil modravý plamen, který sžíral jeho maso, vyrazil strašlivý výkřik a svíjel se ve svých poutech. „Když přešel první nával bolesti, díval se, jak mu hoří ruka...“ Konečné čtvrcení koňským potahem neproběhlo bez komplikací, neboť aby došlo k odtržení údů, musely mu být naseknuty šlachy.

Hlav plné koše

V jiné své knize, Paměti pařížských katů, Sanson popisuje, jak snadné bylo v ludvíkovské Francii přijít o hlavu. „Rytíř de la Barre a jeho přítel d´Etalonde potkali kapucínské procesí a nesmekli. Tato neúcta se dala omluvit tím, že silně pršelo. Duval de Soucoirt propojil obě aféry, urážku procesí a zneuctění kříže (ke kterému došlo o několik dnů dříve a s kterým neměli oba obžalovaní vůbec nic společného, pozn. autora) a obžaloval pět mladíků, členů nejváženějších rodin v provincii. Rytíř de la Barre a d´Etalonde byli odsouzeni k smrti.“ Rytíř odmítl pokleknout s tím, že klečet mají zločinci a byl sťat ve stoje a takovou rychlostí a silou, že mu hlava zůstala na krku a odpadla až poté, co se tělo zakymácelo. Zmínka o tom, že šlo o syny bohatých rodin, naznačuje, že za obviněním byly pletichy a msta a nikoliv snaha o spravedlivé potrestání případných viníků.

Katův důchod

Krvavé zkušenosti tak získával Charles-Henri Sanson od dětství a řemeslo spolu s rudým pláštěm, odznakem své profese, převzal ve svých ve svých 39 letech. Jeho otec totiž začal jevit známky závažné nemoci a – řečeno dnešní terminologií – odešel do důchodu. Popravit neúspěšného vraha krále je jedna věc, popravit samotného vladaře druhá. I této pochybné cti se Charles-Henri Sansonovi dostalo. Ovšem v té době Francie popravovala „moderním“ prostředkem nesoucím jméno po Josephu Ignaci Guillotinovi.

Šikmým ostřím gilotiny sťal 21. ledna 1793 vrchní pařížský kat korunovanou hlavu Ludvíka XVI. O dva roky později stejným způsobem popravil i Maxmiliana Robespierra, který veřejně podporoval Ludvíkovo stětí. Král i jeho kritik nakonec sešli ze světa rukou stejného kata. Za celou svou kariéru připravil Charles-Henri Sanson o život 2 918 lidí. Ačkoli se mnozí dívali na jeho povolání skrz prsty a s odporem, přesto se stal velmi známým. Veřejné popravy zastupovaly ve společnosti mimo jiné velké povyražení, na které se chodily dívat zástupy měšťanů i venkovanů.

Zdroj: Charles Henri Sanson - Paměti Pařížských katů