Jaký je nejhumánnější způsob popravy? Smrtící injekce je bolestivější, než si myslíte

Zájem o popravy provází lidstvo už tisíciletí. Nejvyšší trest, tedy propadnutí hrdlem, byl většinu naší historie populární událostí a zábavou pro masy. Až před pár staletími se o trestu smrti začalo uvažovat trochu jinak, dnes bychom řekli humánněji. O to více však fascinuje, že ani dnes není situace úplně růžová a na smrt odsouzení vězni umírají v překvapivě velkých bolestech. Jaké jsou tedy možnosti popravy?

Humanismus v toku času

Už dříve jsme psali o mučicích technikách, z nichž leckteré nemohly končit jinak než smrtí. Za počátek humanismu v tomto ohledu můžeme paradoxně označit Velkou francouzskou revoluci, období, kdy bylo krve prolito opravdu obrovské množství. Dosud standardní popravy vykonané katem a jeho sekyrou však po sérii nevydařených exekucí, při nichž muselo dojít k sekání hlavy na několikrát, však jaksi vycházely z módy. Nastoupil lékař Joseph-Ignace Guillotin, který gilotinu sice nevynalezl, ale stal se jejím hlavním propagátorem; a opravdu, popravy gilotinou probíhaly rychleji a spolehlivěji než zastaralé sekání hlavy člověkem. U ideálu ale ještě nejsme, jelikož člověk následnou bolest cítí zhruba deset až dvacet sekund.

Dnes je celosvětově nejčastějším způsobem popravy oběšení. Pokud je dobře provedena, odsouzenci se okamžitě zlomí vaz, ztratí vědomí a rychle umírá. Jenže právě v tom je ten háček – správná exekuce touto cestou vyžaduje pečlivé výpočty, a když je provaz příliš dlouhý či krátký, je následná smrt zdlouhavá a bolestivá. Ve Spojených státech se od oběšení upustilo v roce 1996, v mnoha částech světa (např. v arabských zemích) se však stále jedná o standard.

Jako humánnější než oběšení se původně mělo jevit elektrické křeslo. Úsudek vycházel z rychlosti, s níž dokáže silný elektrický výboj zabít člověka. Křesla se začala rozšiřovat koncem 19. století, avšak opět platilo, že se o nijak poklidnou smrt nejednalo, dnes se navíc v podstatě jedná o mučení. Leckdy totiž proudy elektřiny vedly k tomu, že odsouzencům vypadly oční bulvy či začaly hořet vlasy – a to vše ve chvíli, kdy byli lidé ještě naživu. Řada amerických států má elektrické křeslo stále jako záložní variantu, je však už jasné, že ani tudy cesta úplně nevede.

Moderní popravy nestačí

Dalším, a zatím posledním krokem jsou proto smrtící injekce. Ty se objevily na přelomu 70. a 80. let a na první pohled se jednalo o dokonalé řešení – odsouzený poměrně rychle a pokojně usne a následně po chvilce přijde doktor a konstatuje smrt. Nikoho dlouho nenapadlo tuhle otázku dál zkoumat, což je vcelku překvapivé. Až v roce 2005 skupina vědců provedla výzkum na 49 odsouzených a zjistila děsivé výsledky – naprostá většina jich v době umírání měla v těle méně anestetik nežli lidé jdoucí na běžnou operaci; necelá polovina z nich dokonce byla během dlouhých minut umírání při vědomí a pravděpodobně i v silných bolestech, které pouze nebyly kvůli svalové paralýze navenek viditelné. Jedná se tak určitě o vizuálně nejhumánnější způsob popravy, ale skutečnost je trochu jiná.

V posledních letech se začaly objevovat myšlenky na udušení pomocí dusíku. Jakkoli to může připomínat praktiky z plynových komor z druhé světové války (jejichž princip skutečně tomu současnému příliš vzdálen nebyl), postupné zvyšování množství dusíku na úkor kyslíku se nyní jeví snad nejlépe. Vyžaduje však spolupráci odsouzence, který musí zhluboka a pomalu dýchat – pak je vše rychle hotovo. Pokud toho však kvůli nervozitě a strachu schopen není, postupné křečovité dušení v důsledku ubývání kyslíku rozhodně není ničím příjemným. Jak se zdá, skutečně humánní způsob, jak zbavit někoho života, snad neexistuje; je tedy možné, že samotný trest smrti je tedy něčím z podstaty nehumánním?

Zdroj: Science Direct