První poprava gilotinou diváky naštvala. Nový stroj na smrt byl následně krutě zneužit

Loupežník jménem Nicolas Jacques Pelletier řádil s bandou dalších pochybných živlů v Paříži už nějakou dobu. V noci na 14. října 1791 na Bourbon-Villenueve okradl kolemjdoucího o peněženku a několik cenných papírů. U toho ale podle všeho nezůstalo. Historické zdroje se neshodují v tom, jestli Pelletier nebohého muže také znásilnil anebo rovnou zabil, ať už mu ale provedl cokoli, nebylo to rychlé ani bezbolestné. Právě nářek jeho oběti přivolal strážné. Loupežníka obvinili ještě téže noci a na rozsudek by býval taky dlouho nečekal; podle soudce měl být koneckonců popraven už 31. prosince téhož roku. Jenže…

Testovat a zdokonalit

Francouzské zákony týkající se trestu smrti už ale tou dobou měly jinou podobu než v (tehdy ještě velmi nedávných) dobách upalování, věšení a lámání zločinců v kole. Mohl za to jistý Joseph-Ignác Guillotin, jenž zcela v souladu sliberté, égalité a fraternité prosadil myšlenku, že i běžní zločinci mají právo na daleko méně sadistický druh popravy. Ten byl do té doby vyhrazený jedině pro šlechtice a Francie zákon o tom, že se smí hrdelní zločiny trestat u všech výhradně stětím, přijala chvíli před Pelletierovým odsouzením.

Státní popravčí Charles-Henri Sanson s tím měl ovšem problém. A oprávněně. Chápal totiž, že je to zcela nepraktické, jelikož by to vyžadovalo tucty zkušených popravčích a obrovské množství ostrých, těžkých mečů, které měly tendence se při podobných popravách lámat (a Paříž tou dobou vlastnila jen dva). Krom toho se Sansonovi příčila i představa, že si bude s mečem v ruce neustále připomínat bývalá privilegia šlechty, proti kterým tak dlouho bojoval.

Naštěstí Guillotin v roce 1789, kdy změnu navrhoval, přišel i s řešením těchto potíží. Jeho návrh ‚humánního‘ popravčího zařízení zrealizoval a zdokonalil (dokonce ve spolupráci se Sansonem) chirurg Antoine Louis. Jenže k 31. prosinci ještě nebyl dostatečně vyzkoušený.

Vzhledem k tomu, že humanita byla jednou z klíčových hodnot vedoucích k jejímu zavedení, nechtěli první prototypy gilotiny zkoušet přímo na odsouzených. ‚Humánně‘ proto nejdřív popravovali živé ovce a telata a posléze i mrtvoly. U zesnulých žen a dětí nenarazili na žádné potíže, u mužů ale už výsledky nebyly tak dobré, jak si představovali. Museli proto gilotinu zvýšit a upravit tvar čepele. Pak už hlavy mrtvol získaných na pitevně nemocnice Bicêtre padaly rychle a snadno a první poprava gilotinou dostala od Sansona konečně zelenou.

Nadšený popravčí a zklamaný dav

Než Pelletiera 25. dubna roku 1792 vyvlekli před Hotel de Ville na náměstí Place de Grève, shromážděný krvelačný dav s napětím pozoroval, jak zbrusu nové popravčí zařízení (mimochodem příhodně nabarvené krvavě rudým lakem) sestavují. Když Sanson umístil hlavu odsouzeného do gilotiny, lidé napětím ani nedýchali. Smrtící nástroj zafungoval nad očekávání. Loupežníkovu hlavu uťal bezbolestně a rychle, a když se skutálela do připraveného proutěného koše, přítomní pracovníci rychle pokryli krví zbrocená prkna dřevěnými hoblinami. Za pár okamžiků bylo po všem.

Sanson byl efektivitou gilotiny nadšen, dav byl ale vzteky bez sebe. Očekával krutou zábavu, ta mu ale nebyla dopřána. Zklamaní lidé dokonce cestou z náměstí skandovali „Dejte nám zpět šibenice!“ Tento problém ale brzy vyřešila jednoduchá propaganda. Gilotiny se najednou začaly objevovat všude – šlechtici jejich zmenšeninami například na večírcích „popravovali“ panáky představující jejich nepřátele nebo nesnášené politiky (uvnitř bývala schovaná lahev s dobrým alkoholem a při takovéto popravě z ní efektivně vytryskla tekutina). Výrobci hraček se taky činili a dětem prodávali miniaturní gilotinky, kterými šlo popravovat panenky anebo rovnou živé myši, a není velkým tajemstvím, že se popularita hraček s motivem gilotiny ve Francii dokonce několikrát v průběhu staletí vrátila.

Jaká ale byla situace těsně po nástupu gilotiny? Když francouzská revoluce jen měsíce po Pelletierově popravě přešla ve vládu teroru, stal se z původně humánního zařízení obávaný nástroj smrti, kterým kat zvládl popravovat i stovku mužů a žen denně. A to často bez soudu a na základě vágních provinění. To už je ale jiný příběh...

Zdroj: Alister Kershaw: A History of Guillotine