Poprava, infarkt nebo prasklá aorta. Jak dopadli strůjci komunistického převratu v Československu?

Měsíce a roky po komunistickém převratu v únoru 1948 patří k nejtemnějším obdobím našich dějin. Hlouček lidí kolem Klementa Gottwalda fakticky ovládal celou zemi a svými rozhodnutími navždy měnil životy milionů lidí. Jak ale dopadli sami Gottwaldovi muži, kteří ve svých rukou soustředili takřka absolutní moc?

PŘEČŤETE SI TAKÉ: Zločiny komunistů v Československu zasáhly desetitisíce rodin a znějí strašidelně i po desítkách let

Klement Gottwald, syfilitik a alkoholik

Pragmatický politik, bezskrupulózní taktik, samouk, který denně několik hodin četl. Klement Gottwald byl vždy o několik kroků napřed nejen před svými soupeři, ale i před vlastními spolustraníky. Gottwald se pokusil získat moc už v roce 1934, když kandidoval proti o 46 let staršímu T. G. Masarykovi na post prezidenta. O téměř 14 let později přinutil Masarykova nástupce Edvarda Beneše, aby přijal jeho požadavky na rekonstrukci vlády a tím posvětil komunistický převrat.

Jediný, z koho měl Gottwald až nábožnou hrůzu (ale zároveň ho respektoval a uctíval), byl vůdce Sovětského svazu J. V. Stalin, který se nakonec stal jeho zhoubou. Gottwald se už v mládí nakazil syfilidou, která mu způsobila výduť aorty. Kromě alkoholu tak lékaři Gottwaldovi doporučovali vyhnout se cestám letadlem a používat vlak. Jenže když se 9. března 1953 v Moskvě konal Stalinův pohřeb (Stalin zemřel 5. března), prosadil si Gottwald letadlo. Už v Moskvě se mu udělalo zle a po návratu aorta nevydržela a praskla. Svou absolutní moc si Gottwald užil pouhých pět let, zemřel v 57 letech devět dnů po Stalinovi 14. března 1953.

Stejně jako v případě V. I. Lenina se komunisté rozhodli Gottwaldovo tělo balzamovat a veřejně vystavit v mauzoleu v Praze na Vítkově. Balzamování si vzali na starost sovětští experti, kteří použili tekutinu neznámého složení a k obsluze mauzolea vyškolili český personál. Až stovka pracovníků se tak starala o stálou teplotu a vlhkost i správné nasvícení mrtvoly. V roce 1962 bylo mauzoleum zrušeno a tělo zpopelněno – historky o tom, že se soudruhům začal Gottwald „kazit“, nejspíš byly jen lidovým koloritem.

VÍCE O GOTTWALDOVI NAJDETE ZDE: Vrah, alkoholik, syfilitik, slaboch, ale žádný primitiv. Před 125 lety se narodil Gottwald

Rudolf Slánský, padlý princ

Stejně jako se Stalin v krvavých procesech zbavil vlivných komunistů z Leninovy éry, jako byli Lev Kameněv, Grigorij Zinovjev nebo Karl Radek, obětoval Gottwald „svého“ Rudolfa Slánského. Druhý nejmocnější muž v poúnorovém Československu měl přitom jako generální tajemník strany zdánlivě neotřesitelné postavení, proti Stalinově vůli ale nebylo odvolání.

Ještě v létě 1951 Slánský oslavil padesátku, v listopadu už si pro něj přišla StB. Komunistická mašinérie kontrolovaná sovětskými poradci postavila Slánského do čela „protistátního spikleneckého centra“, které se ve spojení snad se všemi reakčními silami světa chystalo převzít moc v zemi. Slánský strávil poslední rok života ve vězení, kde ho vyšetřovatelé bitím a týráním přinutili naučit se nazpaměť falešné přiznání.

Nebylo to pro něj nic nového – ještě nedávno dohlížel na to, aby se podobná doznání učily oběti dalších vykonstruovaných procesů včetně Milady Horákové. Po vynesení rozsudku v listopadu 1952 skončil Slánský spolu s dalšími 10 obviněnými 6. března na popravišti.

Alexej Čepička, Gottwaldův zeť a velitel armády

Stalinův oblíbenec Alexej Čepička, který za války prošel koncentračním táborem v Osvětimi, se coby poválečný předseda místního národního výboru v Kroměříži zapsal razantním, i když poněkud neortodoxním postupem, když ve svém malém hanáckém království rozpustil soudy a zakázal sňatky. Jeho opatření měla jepičí život, zaujala ale Gottwalda natolik, že Čepičkovi na podzim 1947 nabídl křeslo ministra obchodu.

Alexej Čepička všeobecně známý z knihy Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky od Miroslava Švandrlíka ale do vedení strany pronikl až prostřednictvím Gottwaldovy jediné dcery Marty, s níž se oženil v srpnu 1948. Marta přitom nebyla první ženou z nejvyšších pater stranické hierarchie, o niž se Čepička pokusil. Říkalo se, že usiloval i o dceru armádního generála Ludvíka Svobody a budoucí prezident Antonín Novotný dokonce tvrdil, že se ucházel i o dceru komunistického ideologa Zdeňka Nejedlého.

VÍCE K TÉMATU: Jednoho muže jí oběsili, druhý byl politická zrůda. Jediná dcera Klementa Gottwalda skončila tragicky

Nejslavnější epizodou Čepičkova působení ale byl post ministra národní obrany v letech 1950–56, kdy se země fakticky připravovala na třetí světovou válku. Nicméně po Gottwaldově smrti Čepičkova moc upadala a v roce 1963 byl dokonce vyloučen z KSČ. Žil z invalidního důchodu 1 400 Kč a musel dokonce vrátit Řád Klementa Gottwalda, což mu způsobilo infarkt. Zemřel v září 1990 v Dobříši v sanatoriu pro pacienty trpící pokročilým stadiem Alzheimerovy choroby ve věku 80 let, takže si zhroucení režimu, který pomáhal zakládat a udržovat, nejspíš ani neuvědomoval.

Antonín Zápotocký, Rudá záře nad Kladnem

Kladenský odborový předák Antonín Zápotocký patřil už od konce 20. let do nejužší Gottwaldovy gardy a po odchodu rudého bosse na Hrad vystřídal Gottwalda v čele vlády. Byla to nižší funkce, než jakou by měl v čele strany (tam usedl Slánský), ale zajistila Zápotockému potřebný vliv. Po pádu Slánského se stal největším sokem Zápotockého Alexej Čepička, který nerozhodnost vlády s oblibou kritizoval.

Svým způsobem ho zachránil Hrad, kam se dostal po Gottwaldově smrti jako druhý dělnický prezident (1953–57). Stejně jako nikdo z tehdejších komunistických vůdců nebyl ani Zápotocký žádný intelektuál. Snažil se působit lidově, ve svých projevech s oblibou „tepal nešvary“, rád nečekaně vyrážel mezi lidi. Ještě jako předseda vlády a člen nejužšího vedení KSČ měl po celou dobu dokonalý přehled o zinscenovaných procesech a pomáhal i se zatčením Slánského, jehož hostil před tím, než si pro něj přišla StB. Jako prezident pak musel Stalinovu nástupci Nikitovi Chruščovovi vysvětlovat, jak v Československu skoncuje s kultem osobnosti.

Zápotocký zemřel 13. listopadu 1957 na infarkt (bylo mu 72 let) a na jeho místo nastoupil Antonín Novotný. Kromě mnoha lidových vtipů na jeho osobu zbyl po Zápotockém i román Rudá záře nad Kladnem, který komunisté označovali za vrcholné literární dílo.

Antonín Novotný, mocenský maratonec

Šestým československým prezidentem se stal další blízký Gottwaldův souputník Antonín Novotný (1957–68), který byl z hlediska doby setrvání v důležitých funkcích komunistického režimu nesporným rekordmanem. Do nejvyšší mocenské skupiny nastoupil v roce 1951 a jeho pád z funkcí prezidenta a prvního tajemníka KSČ nastal až na jaře 1968.

Podle Karla Kaplana a Pavla Kosatíka, autorů knihy Gottwaldovi muži, stála za jeho dlouhou politickou životností Novotného poslušnost Moskvě. „Zdá se, že v oddanosti Sovětskému svazu Novotný dokonce ještě překonal své předchůdce Gottwalda a Zápotockého,“ vysvětlují oba autoři s tím, že si Novotný zejména vypěstoval velkou náklonnost k Chruščovovi.

Novotný se choval tvrdě a přezíravě k inteligenci, kterou pohrdal. Často si v soukromí stěžoval, že na funkci nestačí, to mu však nebránilo v tom, aby se v roce 1967 pokusil zastavit obrodný proces ve společnosti. Ve vedení strany ho vystřídal Alexandr Dubček, na Hradě pak Ludvík Svoboda. V květnu 1968 byl Novotný odvolán ze všech funkcí a až do roku 1971 mu bylo pozastaveno členství v KSČ. Zemřel na konci ledna 1975 v 70 letech na infarkt.

Václav Kopecký, pán nad uměním i smrtí

Dlouholetý komunistický novinář a nezastavitelný řečník patřil mezi nejbližší Gottwaldovy muže. Měl talent na tvorbu sloganů a názvů, vymyslel třeba jméno sázkové kanceláře Sportka. Jeho kontaktů v Moskvě se obávali sami komunisté, přesto mu už v roce 1945 na míru ušili ministerstvo informací. V týdnech po únoru 1948 nechal Kopecký zlikvidovat přes 200 titulů novin a časopisů, postupně skončilo přes 400 vydavatelů knih. Právě za něj začala cenzura i autocenzura a vznikl Svaz československých spisovatelů i kult Julia Fučíka. Nezávislá kultura za něj přestala existovat.

Kopecký dokázal dlouhá léta obdivovat a na slovo poslouchat Sovětský svaz a současně nenávidět Slovensko, jehož snahy o rovnoprávné postavení v rámci Československa bytostně neuznával. „Kdybych byl Slovákem, tak se zastřelím,“ citoval přední slovenský komunista Laco Novomestský Kopeckého reakci na situaci na Slovensku v „revolučním“ roce 1948.

Jako hlavní ideolog strany měl Kopecký na starost přípravu politických procesů ze začátku 50. let a neváhal přitom – jako v případě Rudolfa Slánského – vymyslet falešná obvinění a uchýlit se k antisemitismu. „Kopecký vyložil Slánského jako sionistického spiklence proti republice, a tím vlastně celý proces obhájil,“ uvádějí Karel Kaplan a Pavel Kosatík v knize Gottwaldovi muži. Kopecký žádal (a dostal) 11 rozsudků smrti nejen pro Slánského, ale také třeba pro Vladimíra Clementise, Otto Šlinga nebo Bedřicha Gemindera, s nímž žila jediná Gottwaldova dcera Marta.

Sám Kopecký patřil k několika vrcholným komunistům, kteří dožili ve funkci. Soudruzi ho v roce 1961, kdy mu bylo 63 let, odnášeli na hřbitov doslova od pracovního stolu.

ZDROJ: Karel Kaplan, Pavel Kosatík: Gottwaldovi muži, Praha 2004