Šarlatán Jan Mikolášek: Komunisté ho milovali i nenáviděli

Šarlatán, nové drama režisérky Agnieszky Holland, která je svou tvorbou i zázemím do značné míry spojena s Českou republikou, se na Českých lvech stalo nejlepším filmem roku 2020. Jistě jste před osmi lety registrovali úspěchy Hořícího keře, precizní dramatizace upálení Jana Palacha a pohnuté doby konce 60. let; historická a životopisná tematika tedy slavné polské filmařce rozhodně není cizí. Přestože jste jméno Jan Mikolášek možná neslyšeli, osudy této svérázné postavy do značné míry ilustrují dění v těžkých a dnes už trochu zapadlých dobách.

Šarlatán, nebo skutečný léčitel?

Jan Mikolášek se narodil v roce 1887 nebo 1889, a jelikož pocházel ze zahradnické rodiny, měl k flóře odmala blízko. Vyznával prostý život zbožného katolíka, nikdy se neoženil a neměl děti. Od mládí pociťoval určitou vyvolenost a silně věřil, že dokáže pomáhat ostatním. Postupem času se prostřednictvím své zahradnické profese, již zdědil po otci, setkal s množstvím lékařů a především i léčitelů, kteří ho inspirovali ke skloubení jeho vášní – pomáhání lidem a porozumění přírodě.

Po první světové válce se učil u vyhlášené léčitelky Josefy Mühlbacherové, jež ho údajně naučila diagnostikovat nemoci z moči – a to pouhým pohledem proti světlu. Mikoláškovým krédem bylo, že k vyléčení nestačí jen vhodně zvolené metody léčby, nýbrž i víra v uzdravení. Tím se dostáváme k nemalé kontroverzi, jež je s takovým přístupem nutně spojena. Mikolášek totiž dokázal dávat naději i těm, kterým běžná nemocniční léčba pomoci nedokázala. Takový přístup někdy skutečně přinesl výsledky, zástupům pacientů však byly také prodávány drahé byliny a přípravky.

O své bohatství se Mikolášek důsledně dělil. Přispíval na charitu nebo na společenské události, a dokonce pomohl zbudovat kanalizaci či veřejné kluziště v Jenštejně, kde jeden čas také působil. Dokázal tedy snoubit křesťanské ideály o pomáhání druhým s pragmatičností, která je k provozování takové živnosti nezbytně nutná. Rostoucí věhlas vedl k tomu, že měl Mikolášek neustále plné čekárny a mezi tisícovkami jeho pacientů se nejednou vyskytly i známé tváře – kupříkladu herci Saša Rašilov či Olga Scheinpflugová, malíř Max Švabinský, ale během protektorátního období také známý nacistický pohlavár Martin Bormann a po válce budoucí prezident Antonín Zápotocký. A právě tyto známosti nakonec Mikoláškovi přidělaly spoustu problémů.

Mikoláškův život na pozadí dějin

Mikolášek se totiž většinu své kariéry pohyboval na hraně existujících zákonů, a přestože se důsledně nevydával za lékaře, už během jeho prvorepublikového působení musely úřady řešit množství stížností na absenci jeho formálního vzdělání. Lidová popularita (bezesporu ve spojení s reálnými úspěchy) však Mikoláška vždy podržela. Přestože jakožto nelékař nemusel skládat Hippokratovu přísahu, léčil aktivně všechny, kteří jeho pomoc vyhledali – včetně nacistické honorace. To mu po válce málem zlomilo vaz, jenže zasáhl právě Zápotocký, jemuž Mikoláškova léčba zachránila nohu před amputací. Tato známost mu v 50. letech zajistila dostatek práce i oblíbenosti, přestože se nelichotivý status jakéhosi kolaboranta nedal odpárat zrovna lehce.

Jenže takový život na hraně se musel nevyplatit. V roce 1957, když prezident Zápotocký zemřel, neměl jeho nástupce Antonín Novotný s Mikoláškem slitování a bez prodlení ho nechal zatknout jakožto podvodníka. Jeho majetek byl zabaven a léčitel se dočkal odsouzení na tři roky do vězení. Zbytek života strávil v chudobě a mohl jen vzpomínat na bývalou slávu a bohatství. Zároveň se však v jeho osudu jasně ukazuje i proměnlivost naší nedávné historie – mezi společenskou prestiží a pádem až na samé dno mohla v dobách komunistické totality rozhodnout jediná „správná“ známost. Je jedině dobře, že se filmovému zpracování tohoto dobrodružného příběhu podařilo zmíněné dějinné souvislosti vykreslit dostatečně děsivě.