Gottwaldův komunistický puč měl v záloze i zbraně. Jak zněla přísaha příslušníka Lidových milicí?

„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal...“

Známá slova Klementa Gottwalda odstartovala novou éru Československé republiky. V éře československého komunismu se událost nazývala „vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí“, novodobě se vžilo označení komunistický puč, byť o puč v pravém slova smyslu, tedy o násilné, ozbrojené převzetí moci se nejednalo. Nicméně zbraně byly ve hře, což ostatně ukazuje i vznik Lidových milicí, o němž ještě bude řeč. Boj proti reakcionářům se okamžitě po převzetí moci rozhořel s nevídanou nenávistí jdoucí skrze pokolení a často až za hrob. Popel popravených nebyl vydáván příbuzným, aby nemohli mít ani důstojný hrob, děti byly trestány za politické názory rodičů. Od samotného počátku si komunisté budovali struktury, ať už tajné, nebo veřejné, v ozbrojených složkách, protože kdo má v rukou zbraně, má nepopiratelnou výhodu. Sověti o tom věděli své a ne nadarmo agenty KGB infiltrovali, kam to jen šlo.

Poválečné počátky komunistického vlivu

Jakkoliv se v poslední době hodně mluví o otevření druhé fronty, tedy o účasti spojenců na průběhu 2. světové války, je neoddiskutovatelným faktem, že největší oběti, ať už materiální, nebo na životech, nesl Sovětský svaz, který osvobodil většinu československého území.

Z předválečné činnosti KSČ (Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14. až 16. května 1921), válečného odboje a nově probuzených nadějí se formoval příklon k levicovému náhledu na budoucí uspořádání republiky, který komunisté velmi úspěšně podporovali. „Již v roce 1943 při rozhovorech Klementa Gottwalda s dr. Benešem v Moskvě požadovala komunistická strana resort ministra vnitra. Při jednáních o složení nové vlády (březen 1945 v Moskvě) se KSČ podařilo tento požadavek plně prosadit a prvním poválečným ministrem vnitra se pak stal komunista Václav Nosek. Diskuse o uspořádání státní správy, a tím také bezpečnostního aparátu, mezi moskevským vedením KSČ a československou exilovou vládou nakonec vyústila v podepsání dekretu prezidenta republiky o národních výborech jako orgánech státní správy v osvobozené ČSR,“ píše Ivana Kvapilová ve Sborníku Archívu bezpečnostních složek.

V podstatě okamžitě po konci války se komunisté poměrně nekompromisně dostávali k moci – zejména v pohraničí fungovaly neblaze proslulé Rudé gardy. „Nositelem a vykonavatelem státní moci v obcích, okresích a krajích a strážcem práv a svobod lidu jsou národní výbory,“ praví článek X. československé ústavy z roku 1948, přičemž od stejného roku stál v čele národních výborů předseda, jenž musel být členem KSČ. Je dobré si uvědomit, že komunisté, kteří přišli spolu se Stalinovou Rudou armádou, byli „indoktrinováni“ myšlenkami komunistického vidění světa. I československé jednotky byly ve styku s tzv. politruky, dohlížejícími na správné ideové vidění jednotek. Slovo politruk vychází z ruskojazyčného překladu pojmu politický vedoucí (političeskij rukovoditel – политический руководитель). Spolu s Rudou armádou vstoupily na naše území i jednotky NKVD a zůstali tady i ideoví poradci dohlížející na „správný“ postup československých komunistů.

Vznik SNB

Každý stát si buduje své bezpečnostní složky, a není proto divu, že se okamžitě po osvobození Československa začaly formovat i u nás. Vznik Sboru národní bezpečnosti se datuje ke 4. schůzi československé vlády 17. dubna 1945 v Košicích a jednou z neuniformovaných jednotek se stala i politická policie (StB – Státní bezpečnost). Neopominutelným faktorem, který pomohl komunistům k moci, bylo schválení zákona o SNB (Sbor národní bezpečnosti, předchůdce Policie ČR), který prošel v roce 1947. Pro něj hlasovali nejen komunisté, vědomi si budování jedné ze svých ozbrojených složek, ale v jisté naivitě pro něj zvedli ruku i zástupci demokratických stran, kteří si neuvědomili, že komunistům dávají bianco šek nejen nad kontrolou policie, ale i tajných služeb. Jaké to bylo dostat se mimo československý ráj mimo jiné ví i převaděč Hasil, známý jako Král Šumavy.

Lidové milice – ozbrojená pěst dělnické třídy

Když se v roce 1989 příslušníci Lidových milicí v zelených maskáčích šikovali k zásahu proti demonstrujícím studentům, měl už jejich „sbor“ za sebou poměrně pestrou „revoluční“ minulost. Jednalo se vlastně o „mimovládní“ armádu, v jejíž výzbroji byly nejen ruční zbraně jako pistole či samopaly, ale i těžké zbraně jako bezzákluzové kanony či minomety. „Samotné Lidové milice se zrodily v únoru 1948, kdy v Československu vyvrcholil politicko-mocenský zápas. Staly se jedním z garantů změny režimu a následného vývoje. KSČ byla připravena za pomoci těchto nelegálně zformovaných a stejně nelegálně vyzbrojených jednotek řešit konflikt s demokratickou opozicí. Měly především zabránit návratu předúnorového období, respektive pomoci udržet KSČ u moci za každé situace,“ napsal Jiří Bašta z Ústavu pro studium totalitních režimů. Mluvit o armádě není nijak nadnesené, v polovině roku 1989 stálo v jejich řadách 84 821 lidí, z toho zhruba 1 % žen.

Samotný slib člena Lidových milicí více než cokoliv jiného odráží jeho naprostou podřízenost komunistické straně.

„Já, příslušník Lidových milicí, přísahám, že budu vždy obětavě a věrně sloužit Komunistické straně Československa, dělnické třídě a své socialistické vlasti a upevňovat internacionální svazky se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi. Budu s plnou odpovědností a svědomitostí zvyšovat svou politickou a bojovou připravenost a uvědoměle plnit usnesení stranických orgánů, rozkazy nadřízených a všechny úkoly vyplývající z příslušnosti k Lidovým milicím. Jsem připraven chránit se zbraní v ruce zájmy strany, revoluční vymoženosti dělnické třídy a socialistický stát před vnitřním i vnějším nepřítelem a v případě potřeby nebudu váhat při jejich obraně položit i svůj život. Tak přísahám!“

I ovládnutí ozbrojených složek bylo faktorem, jehož si byla tehdejší politická reprezentace vědoma. Lidové milice okamžitě po převzetí moci začaly „bránit“ v přístupu k továrnám jejich legálním vlastníkům a příslušníci Sboru národní bezpečnosti se dostali pod silný politický tlak, kdy byli i „běžné“ trestné činy nuceni řešit jako činy s politickým podtextem. Ostatně už samotný název „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“, tedy pojmenování trestného činu vyskytujícího se v československém trestním právu v letech 1950–1990 (§ 254 trestního zákona z roku 1950 a následně § 132 trestního zákona z roku 1961), mohlo „vynést“ až patnáctiletý trest.

Zdroj: Paměť národa