Stalin vládl 24 let a každý rok své vlády popravil nebo uvěznil milion lidí

Sovětský svaz a jeho dlouholetý vůdce Stalin inspirovali komunisty po celém světě, včetně – bohužel – těch československých. Krvavé vykonstruované procesy, čistky ve vlastních řadách, likvidace podnikání i zemědělství, útoky na elity, inteligenci, odvážné lidi. Posledním Stalinovým velkým zločinem bylo vykonstruované obvinění skupiny kremelských lékařů, kteří měli usilovat o život vysokým sovětským představitelům včetně samotného Stalina.

Dobu sovětského diktátora můžete poznat v dokumentu Stalin v Barvě na Prima ZOOM.

V rámci vykonstruovaného procesu bylo v lednu 1953 obviněno nejprve devět, poté 15 věhlasných lékařů z členství ve skupině spojené s mezinárodní židovskou organizací Joint (JDC) řízenou americkou kontrarozvědkou. Lékaři byli zatčeni a krutým mučením nuceni k přiznání. Měli ale štěstí – ještě než mohl proces začít, Stalin zemřel.

Stalin umíral několik dnů

Josif Vissarionovič Stalin, vlastním jménem Josif Džugašvili, umíral několik dnů. Po poslední večeři s nejbližšími čtyřmi spolupracovníky 28. února 1953 na dače blízko Moskvy zůstal 1. března sovětský diktátor po celý den ve svých pokojích a ke zděšení a nervozitě početného personálu dači k sobě ani nikoho nepovolal. Až když se schylovalo k noci, odvážila se Stalinova tělesná stráž konečně vstoupit do jeho bytu. Byli rádi, že k tomu mají vnější záminku – přišla totiž pošta.

Člen Stalinovy ochranky se v mnohapokojovém bytě rozhlížel po vůdci. Našel ho až v malé jídelně ležet bezvládně na podlaze. Stalin nemohl mluvit, ale gestem ruky příchozímu naznačil, aby k němu přistoupil. Muž zavolal kolegy, kteří mu pomohli přenést bezvládného vůdce na pohovku. Dalším krokem bylo informovat členy užšího vedení Sovětského svazu, tedy Beriju, Chruščova, Malenkova a Bulganina. Ti časně ráno 2. února 1953 dorazili na daču, neodvážili se ale cokoliv udělat. Malenkov a Berija ke Stalinovi přišli a zjistili, že vůdce nejspíš spí. Strach z jeho případného hněvu byl tak silný, že všichni čtyři raději odjeli zpět do Kremlu.

Teprve poté přišli na řadu lékaři. „Diagnóza pro nás byla díkybohu jasná: krvácení do levé mozkové hemisféry způsobené vysokým krevním tlakem a aterosklerózou,“ uvedl ve svých pamětech přední sovětský kardiolog Aleksandr Leonidovič Mjasnikov. Lékaři dali Stalinovi různé povzbuzující prostředky, aniž ovšem doufali, že tím odvrátí jeho smrt. O dva dny později, 4. března 1953, informoval o Stalinově stavu sovětský tisk. O den později 5. března ve 21.50 Stalin zemřel.

Krvavý Stalinův pohřeb

Ceremoniál rozloučení se Stalinem trval tři dny. Jeho rakev byla vystavena 6. března 1953 ve Sloupové síni Domu odborů v Moskvě, kde se tradičně konaly smuteční ceremoniály se zemřelými sovětskými představiteli.

Ve čtyři hodiny odpoledne téhož dne byla otevřena Sloupová síň i pro veřejnost, jenže přístup k ní byl špatně zorganizovaný. Lidé, kteří se chtěli podívat na Stalinovu rakev, se snažili prodrat úzkými uličkami plnými policie a nákladních aut, která měla sloužit jako zábrany k regulaci davu.

Policie na mnohatisícový dav najížděla auty a nikdo netušil, kam se postavit do fronty. V chaosu a panice bylo zabito 109 lidí, stovky dalších byly zraněny.

Stalinův pohřeb, který se konal 9. března, už byl zorganizován podstatně lépe. Bezpečnost zajišťovalo na 22 600 agentů tajné policie a ulice uzavíralo 3500 aut. Už několik hodin před vlastním obřadem bylo na Rudé náměstí dopraveno 6000 vojáků a 15 000 lidí z takzvaných delegací pracujících. Osiřelí soudruzi připravili přesný plán pohřbu – vynesení rakve z Domu odborů, její umístění před Leninovým mauzoleem na Rudém náměstí, smuteční shromáždění, vnesení rakve do mauzolea…

Sovětský svaz – Stalinův obří pracovní tábor

Jaký stát po sobě Stalin zanechal? Přes 190 milionů lidí žijících před Stalinovou smrtí na území Sovětského svazu rozhodně nesplňovalo kritéria „nového člověka“ z propagačních plakátů a titulních stran sovětských časopisů. „Obrovský rozsah násilí a teroru vytvořil ze strachu a nátlaku páteř stalinského systému skrytou za fasádou entuziasmu,“ poznamenává Oleg Chlevňuk v životopise sovětského diktátora Stalin – nový životopis (Paseka, 2017).

Na každý rok Stalinovy absolutní vlády v letech 1929–1953 připadl nejméně jeden milion uvězněných nebo zavražděných sovětských občanů a další miliony zahynuly hladem. Plošné hladomory z let 1931–33 a 1946–47 byly sice v době Stalinovy smrti minulostí, přesto si „sovětský člověk“ rozhodně jako v pohádce nepřipadal.

V roce 1952, který patřil k těm úspěšnějším, průměrný sovětský občan spotřeboval denně 0,5 kg chleba, trochu obilovin, 400–600 g brambor a maximálně 400 g mléčných výrobků. Masa bylo na den 40–70 g, tuků 15–20 g. K tomu pár lžiček cukru a kousek ryby. Jedno vejce se na stole průměrného „Sověta“ objevilo jednou za šest dnů. V podstatě se jednalo o přídělové normy běžné ve věznicích a pracovních táborech.

Stalinský režim si našel i jiné způsoby, jak udržovat své poddané v pozoru. Rolníci byli nuceni v kolchozech pracovat prakticky zdarma, dělníci byli po zavedení zákonů o mimořádné pracovní povinnosti v roce 1940 nuceni zůstávat v továrnách. V letech 1940–52 bylo za pozdní příchod, odchod bez dovolení nebo vyhýbání se pracovnímu nasazení odsouzeno 17 milionů lidí. Nadšení a obětavost sovětských pracujících tedy byla jasnou lží.

Obyvatelé venkova navíc nesměli u sebe mít své občanské průkazy – ty schraňoval vesnický sovět, a pokud se někdo chystal třeba na návštěvu příbuzných do města, musel o doklady požádat. Po návratu je opět odevzdal (to platilo až do rozpadu SSSR).

Dobu sovětského diktátora můžete poznat v dokumentu Stalin v Barvě na Prima ZOOM.