Hitler mohl mít atomovou bombu jako první. Vůdce ale náskok nacistů pokazil

Mohl mít Adolf Hitler na jaře 1945 k dispozici atomovou bombu, onu zázračnou zbraň, k níž se do poslední chvíle upínaly naděje obránců Berlína? Američané si tím do poslední chvíle nebyli jistí – vždyť před válkou byli Němci díky fyziku Werneru Heisenbergovi mnohem lépe připravení a v roce 1942 jako první vyvolali umělou řetězovou reakci. Americký tým vedený Robertem Oppenheimerem po třech letech práce a výdajích ve výši 2 miliard dolarů sice bombu sestrojil, ale nestačil ji vyzkoušet.

Alpské městečko Urfeld ležící na břehu jezera Walchensee v jižním Bavorsku bylo ještě 3. května 1945 na území ovládaném Němci, komando americké armády vedené zpravodajským plukovníkem Borisem Pashem ale v jeho ulicích na žádný odpor nenarazilo. Jeho cílem ostatně nebyl boj s vojáky wehrmachtu, ale nalezení a zadržení Wernera Heisenberga – muže, který jako jediný mohl dát Hitlerovi atomovou bombu.

1 200 tun uranu z Konga

Američané si mohli po výslechu Heisenberga definitivně oddechnout. Letitá nejistota a závod s časem skončily v jejich prospěch – Němci bombu nestihli vyrobit. Na vině přitom nebyl nedostatek vědeckého talentu ani potřebného materiálu. Stejně jako Američané se i Němci na začátku války dostali k uranové rudě z Belgického Konga. Zatímco Američané 1 200 tun rudy v Kongu koupili, Němci se stejného množství strategické suroviny zmocnili po obsazení Belgie.

Na vědeckém poli byl trumfem nacistů Werner Heisenberg, který se v roce 1933 za svůj příspěvek k teorii kvantové mechaniky stal nejmladším laureátem Nobelovy ceny v historii a platil za jednoho z nejlepších kvantových fyziků své doby. Přestože nebyl nacistou, jako jeden z mála německých špičkových vědců se po nástupu Hitlera rozhodl z vlasteneckých důvodů neemigrovat a zůstal v Německu.

V roce 1939 Heisenberg rozštěpil atom uranu a v roce 1942 se mu prakticky podařilo to, co už stejně jako Oppenheimer věděl teoreticky – vyvolal řetězovou reakci nutnou k uvolnění ohromného množství energie. Heisenberg postavil malý jaderný reaktor nazvaný milíř, v němž se mu podařilo získat o 10 procent neutronů víc než na začátku experimentu.

Projekt Manhattan

Američané netušili, jak jsou Němci daleko, a sami spustili projekt Manhattan, jehož vědeckým šéfem se stal Robert Oppenheimer. V roce 1942 se tým z New Yorku přesunul do Los Alamos v poušti Nového Mexika, kde se snažil náskok Němců dohnat.

Němci ale měli jiné starosti. Při jednom z experimentů s reaktorem došlo k explozi, která Heisenbergovu laboratoř kompletně zničila. To jen posílilo nedůvěru Hitlera v německé vědce. Vůdce jim věřil mnohem méně než stoupencům okultismu a nejrůznějších pseudovědeckých teorií – a tomu také odpovídala mizivá finanční podpora výzkumu.

Ani na americké straně nebyla situace ideální. V roce 1943 obohacování uranu v rámci projektu Manhattan pokračovalo tempem, které umožňovalo vyrobit jen jednu atomovou bombu. Jedna ale byla málo a Oppenhaimer si uvědomil, že samotný uran stačit nebude. Proto zaměřil svou pozornost na další radioaktivní prvek – plutonium. To se na rozdíl od uranu dá vytvořit v jaderném reaktoru, jenže vyvolat jeho detonaci je mnohem složitější.

Američané už věděli, jak vyrobit plutonium, ale chyběl jim spouštěč, který vyvolá destrukci a Oppenheimer netušil, jak plutonium použít. Před válkou se věnoval černým dírám a došlo mu, že když se hvězda zhroutí vinou vlastní gravitace, dokáže explodovat do podoby gigantické supernovy a nakonec je z ní černá díra. Co kdyby se štěpný materiál stlačil? Imploze – to je tajemství plutoniové bomby.

Jestli pracuje na bombě, zabijte ho

V prosinci 1944 Heisenberg odjel to Curychu, aby tu přednášel menší skupince kolegů na semináři o fyzice. Mezi jeho posluchače se vmísil i americký agent Moe Berg. Bývalý prvoligový hráč baseballu (Red Socks) mluvil plynně německy a měl za úkol zjistit, zda Heisenberg s bombou pokročil. Pokud ano, měl rozkaz ho zabít. Nakonec to nebylo nutné, vývoj atomové bomby v Německu stagnoval.

V červenci 1945 měl tým v Los Alamos konečně dost materiálu, aby vyrobil jednu uranovou a dvě plutoniové bomby. Vědci si ale nebyli zcela jistí, jestli budou plutoniové bomby fungovat, proto se rozhodli pro test. Pokusné jaderné zařízení označené Gadget byla plutoniová koule obklopená dvěma tunami TNT a připojená k přesným roznětkám. Aby se simulovalo shození z letadla, měla být koule svržena z 30 metrů vysoké ocelové věže.

Riziko, že bomba nebude fungovat, bylo obrovské. Stejně velké nebezpečí ale hrozilo, pokud by fungovala – nikdo dosud na povrchu země termonukleární reakci nezažehl…

Úspěch testu ze 16. července 1945 změnil svět – lidstvo vstoupilo do atomového věku. O tři týdny později, 6. a 9. srpna, byla atomovými bombami bombardována japonská města Hirošima a Nagasaki. Hitler svou jadernou bombu dokončit nestačil...

Zdroj: History.com