Hitler při klíčové bitvě o Narvik zpanikařil. Masakr nacistů měl nečekaný výsledek

Hitler proto už na konci roku 1939 nechal vypracoval plán operace Weserübung (cvičení na Vezeře), který počítal s vysláním přepadových jednotek a obsazením Norska a Dánska. Strategický význam Norska a zejména Narviku si uvědomovali i Britové, kteří souběžně s Hitlerovými plány chystali vyslání svých expedičních sil k ochraně norských přístavů a přiškrcení dodávek železné rudy do Německa.

Přístavní město Narvik leží sice 220 kilometrů za severním polárním kruhem, díky Golfskému proudu ale nikdy nezamrzá. V roce 1902 propojila Narvik se švédskými železnorudnými nalezišti Kiruna a Gällivare 473 kilometrů dlouhá železnice. Jiná železnice do Narviku nevede, a přístav je tak od norské železniční sítě odříznutý. S Norským mořem pak spojuje Narvik 78 kilometrů dlouhý Ofotfjord, který je 12. nejdelším norským fjordem s maximální hloubkou 53 metrů.

Kdo bude v Norsku jako první?

Na začátku dubna 1940 bylo u norského pobřeží nebývale rušno. K přístavům dosud neutrální země se z jedné strany hnaly německé válečné a transportní lodě rozdělené do několika kolon, od Britských ostrovů se pak na lodích blížilo 18 000 Britů, Francouzů a Poláků podporovaných britskou Home Fleet, jež začala už 8. dubna 1940 pokládat v norských výsostných vodách miny.

Téhož dne došlo i k prvním střetům, když polský torpédoborec Orzel potopil německou transportní loď Rio de Janeiro s výsadkem na palubě a britský torpédoborec Glowworm u Tromsø taranoval německý těžký křižník Admiral Hipper, načež se po nárazu sám potopil.

Námořní bitva o Narvik

Němci zahájili operaci Weserübung 9. dubna 1940 v 5:15 hodin souběžným útokem na norské přístavy a letiště. Zatímco Dánsko bylo obsazeno bez boje, Norové vyhlásili mobilizaci a začali se útočícím Němcům bránit. Boje o Narvik přitom patřily k nejtěžším a nejdéle trvajícím v celé kampani.

Do Ofotfjordu dorazili jako první Němci. Deset torpédoborců pod velením Friedricha Bonteho vplulo do fjordu brzy ráno 9. dubna s 1900 příslušníky horských jednotek pod velením generálporučíka Eduarda Dietla na palubě. Dvě norské lodě pobřežní obrany Eidsvold a Norge neměly proti moderním německým torpédoborcům šanci a byly rychle potopeny. Dietlovi vojáci se vzápětí vylodili na břeh a obsadili přístav v Narviku a další strategické pozice v jeho okolí.

Němci však netušili, že mají v patách Brity. Vjezd do fjordu měly podle plánu hlídat německé bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau, ty se ale v den invaze dostaly do souboje s britským bitevním křižníkem HMS Renown a německý admirál Günther Lütjens se raději stáhl. Díky tomu do fjordu den po německé invazi ve 4:30 pronikla pětičlenná eskadra britských torpédoborců pod velením kapitána Bernarda Warburton-Leeho a napadla pět německých lodí kotvících v Narviku – zbytek byl rozptýlen v dalších zátokách a větvích fjordu a nějakou chvíli trvalo, než se zformoval.

Zaskočení Němci v bitvě ztratili dva torpédoborce, několik nákladních lodí a cennou muniční loď, o dva torpédoborce ale přišli i Britové. Na obou stranách navíc padli velitelé. Britové ustoupili, ale už 13. dubna se vrátili s posilami. Tentokrát do fjordu vplula britská bitevní loď HMS Warspite s doprovodem devíti torpédoborců a v zuřivé bitvě dílo zkázy dokončila – Němci přišli o zbylých osm torpédoborců, jednu ponorku a všechny transportní lodě, které všechny skončily na dně fjordu.

Pozemní boje

Zatímco na hladině fjordu kralovali Britové, břehy ovládli Němci. Norská posádka v počtu 500 mužů ve městě byla rozprášena a část mužů se vydala po železnici, aby Němce odřízla od Švédska. Situace německého velitele generálporučíka Dietla v Narviku ale po prvotním vítězství vůbec nebyla jednoduchá. Jeho oddíl sice posílilo asi 2 600 námořníků z potopených lodí a později poblíž seskočilo přibližně 100 0 výsadkářů, zůstal ale bez zásob a naděje na další posily.

K Narviku se přitom blížilo 10 000 příslušníků 6. norské divize, které v dalších dnech posílily čtyři britské prapory, tři prapory francouzských horských myslivců, dva prapory 13. půlbrigády francouzské Cizinecké legie a jako poslední dorazily 9. května čtyři prapory Poláků. Proti zhruba 5 000 Němcům tak u Narviku stálo asi 24 500 příslušníků pěti národů.

Po zprávách o připlutí spojeneckého expedičního sboru Hitler propadl panice a nařídil, aby německé jednotky Narvik vyklidily a pokusily se probít do Švédska. Už 17. dubna večer ale na naléhání vrchního velitelství německé armády svůj rozkaz změnil a rádiovou depeší naopak Dietlovi nařídil bojovat do posledního muže.

Spojenecký útok začal dělostřeleckou palbou z britských válečných lodí v noci z 27. na 28. května 1940. Prudké boje trvaly až do pěti hodin večer, kdy do Narviku vstoupily první spojenecké útvary. Dietlovy jednotky pak byly rychle vytlačeny z celého poloostrova, na němž Narvik leží, a ustoupily směrem ke švédským hranicím. Počátkem června drželi Němci už jen 15 km dlouhý úsek železnice.

Hořké vítězství

Norové a Spojenci mohli slavit, šlo ale o hořké vítězství. Hitlerovy tankové divize se v té době již probíjely Beneluxem a Francií a britský expediční sbor vyslaný na pomoc kontinentální Evropě se stahoval k Dunkerku, kde doufal v zázračnou evakuaci. Ta potkala i spojenecké síly v Narviku, odkud se poslední vojáci stáhli v noci na 8. června. V pro Hitlera tak důležitém přístavu zůstaly jen norské jednotky, které o dva dny později složily zbraně.

Na jiných místech napadené skandinávské země se Němcům dařilo a Norsko bylo i přes snahu Spojenců nakonec ztraceno. Norský král Haakon VII. opustil 7. června Tromsø a odplul se svou rodinou, vládou a spojeneckými vyslanci na palubě těžkého křižníku HMS Devonshire do Velké Británie, odkud 10. června vyzval zbytky své armády ke kapitulaci. Během dvou měsíců se tak třetí říši podařilo významně rozšířit pozice na severu Evropy.

ZDROJ: Warfare History Network