Proč se Hitler nestal německým prezidentem? Jeho úporná snaha měla jeden velký trumf

Měl vůbec Hitler šanci přesvědčit voliče – jednalo se o přímou volbu prezidenta – a stát se německým prezidentem? Jeho blízký spolupracovník a pozdější ministr propagandy Josef Goebbels věřil, že ano. Už ve volbách v září 1930 si vyzkoušel, jakou moc má propaganda, když Hitlerova Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) získala díky dramatické kampani 18,3 % (6,5 milionu hlasů) oproti 2,6 procentům v roce 1928, a stala se tak po sociální demokracii druhou nejsilnější stranou v německém Reichstagu.

Hitler proti von Hindenburgovi

Než se ale mohl Hitler pustit do boje o prezidentský post, musel se nejprve stát Němcem, přesněji řečeno občanem Německa. Hitler jako rodilý Rakušan za 1. světové války sloužil v německé armádě, ale po válce se rakouského občanství vzdal a žádné jiné nezískal. Technickou překážku, jež byla v rozporu s ústavou Výmarské republiky, Hitler vyřešil 25. února 1932, když se nechal nacistickým ministrem vnitra v bezvýznamné spolkové zemi Brunšvicko dočasně jmenovat vládním radou, čímž automaticky získal německé občanství. Do prvního kola prezidentských voleb v tu chvíli zbývalo 16 dnů.

Hitler se tedy postavil na startovní čáru jako jeden z posledních. Stojí za to poznamenat, že Německo zavedlo přímou volbu prezidenta fakticky jako první evropská země a poprvé ji vyzkoušelo v roce 1925. Tehdy se stal „prvním Němcem“ hrdina 1. světové války polní maršál Paul von Hindenburg (18471934), který byl v na jaře 1932 hlavním Hitlerovým soupeřem.

Kampaň, která neměla obdoby

Goebbels rozjel neuvěřitelně masivní kampaň. Celé Německo polepil plakáty a letáky a v duchu Hitlerovy víry v mluvené slovo zorganizoval tisíce předvolebních setkání, na kterých řečnili všichni nacističtí pohlaváři, kteří uměli aspoň trochu mluvit. I když měl Goebbels mezi 22. únorem a 12. březnem 19 vystoupení v Berlíně včetně čtyř v mohutném Paláci sportu, hlavní hvězdou byl pochopitelně sám Hitler. Jeho hysterické řečnické výbuchy rámované uniformami SA a nacistickými symboly například ve Vratislavi přilákaly na 60 000 lidí.

„V době konání voleb 13. března přesvědčovali strana, členové i vůdci sami sebe, že stojí na prahu moci: Hitler by se již mohl stát německým prezidentem, použít prezidentských zvláštních pravomocí a provést legální revoluci,“ napsal Allan Bullock v knize Hitler a Stalin, paralelní životopisy (Praha, 2005). Výsledek nacisty omráčil. Jejich kampaň způsobila nárůst hlasů ze 6,5 milionu ze září 1930 na 11,5 milionu, tedy na 30 % všech odevzdaných hlasů. Bylo to ale stále o 7 milionů hlasů méně, než obdržel von Hindenburg (46,6 %).

Hitler nad Německem

Ani Hindenburg ale nezískal absolutní většinu, a proto následovalo druhé kolo, v něm se utkali von Hindenburg, Hitler a komunista Ernst Thälmann. Protože Hitler na rozdíl od kandidátů vládních stran nedostal povolení použít rozhlas, vsadil na letadlo. Kvůli velikonočním svátkům byla kampaň před druhým kolem omezena na pouhý týden, Hitler ale vyměřený čas dokonale využil.

Hitlerovým trumfem se stal třímotorový hornoplošník Rohrbach Ro VIII Roland II s pevným podvozkem, díky němuž šéf NSDAP za sedm dnů navštívil 20 německých měst. Spojení letecké přepravy a dvojsmyslného hesla „Hitler über Deutschland“ (Hitler nad Německem ale také Hitler nad Německo) vyvolávalo u obyčejných lidí pocit modernosti a životaschopnosti.

Přes Hitlerovu leteckou kampaň se stařičkému prezidentovi von Hindenburgovi podařilo 10. dubna 1932 post obhájit. Svůj hlas mu odevzdalo 53,1 % voličů, druhý v pořadí skončil Hitler (dostal 36,7 %, zisk 13,4 milionu hlasů) a komunistu Thälmanna preferovalo 10,1 % Němců. Volební účast byla mimořádně vysoká – k urnám přišlo 83,5 procenta lidí s volebním právem.

Supervolební rok 1932

Sečteno a podtrženo se v dubnu Němci Hitlerovi ještě dokázali vyhnout. Supervolební rok 1932 (proběhly celkem patery volby – dvoje prezidentské, dvoje do Reichstagu a v dubnu 1932 série voleb na úrovni spolkových zemí) ale poskytl Hitlerovi příležitost vyniknout a zaplavit Německo svými lidmi a hesly a pochopitelně i sebou samým.

Politický systém Výmarské republiky ale i přes časté volby postupně vlivem ambiciózních politiků, pruské šlechty a zástupců průmyslu vytrvale korodoval. Paul von Hindenburg v té době vládl s pomocí mimořádných zákonů, které sice mohl Reichstag do 60 dnů prostou většinou hlasů odvolat, poslanci ale zároveň riskovali, že prezident poté jejich velectěné shromáždění rozpustí (což také několikrát učinil).

Jmenujte Hitlera kancléřem

Jedny z posledních nezávislých voleb v Německu proběhly v listopadu 1932 a Hitlerova NSDAP v nich získala 37,3 % hlasů. Volby konané o měsíc později nacistům přiřkly o dost menší vliv – odvrátily se od nich 2 miliony voličů a jejich volební zisk klesl na 33,1 %. I tak to ale bylo stále nejvíc ze všech 12 politických stran, které se voleb účastnily. Vliv NSDAP sice nebezpečnou rychlostí klesal, Hitlerovy šance na to, stát se kancléřem, ale naopak rostly.

Na konci ledna 1933 šedá eminence německé politiky Franz von Papen navrhl prezidentu Hindenburgovi, že nejlepší způsob, jak nad Hitlerem udržet kontrolu, je jmenovat ho německým kancléřem. Došlo k tomu 30. ledna a nacisté si mohli odechnout. Přestože měli kromě Hitlera v kabinetu jen dva další méně významné ministry, jejich úporná snaha získat moc nad Německem, byla deset let od „pivního puče“ z roku 1923 korunována úspěchem.

ZDROJ: Deutsche Welle