Jak se Hitler dostal k moci? Jeho plán byl jednoduchý a bohužel velmi účinný

Může to být velmi jednoduché. Vzestup Adolfa Hitlera můžeme šmahem odsoudit jako neopakovatelnou situaci, kdy zlý šílenec zmanipuloval davy. Nacistická ideologie nám přijde nepochopitelná a možná se uklidníme předpokladem, že její myšlenky už ve slušné společnosti 21. století nemají co pohledávat. Jenže pravda je zase jednou komplikovanější. Nástup Hitlera k moci byl schvalován, a dokonce podporován většinou tehdejší německé společnosti. Co nám tento střípek historie říká o podstatě lidství?

Výmarské problémy

V učebnicích dějepisu se píše o vysokých válečných reparacích, které musela nově zřízená Výmarská republika vyplácet vítězům první světové války, což ji v kombinaci s poválečným vyčerpáním logicky uvrhlo do ekonomické nestability, ba přímo bídy. Vedle toho však odedávna hrdý národ zahořkl – Němci se stali rohožkou Evropy a na nečekanou a tragickou změnu národního statutu se vedle apatie dalo reagovat jen nenávistným zatrpknutím vůči cizím mocnostem.

Německá společnost toužila po pomstě, zároveň však potřebovala i strukturu. Nestabilní a regionálními půtkami zmítaná Výmarská republika měla do tradičního německého pořádku hodně daleko. Tamější kultura stála na puritánství, plnění povinností a konformismu, zároveň i velebila ideál sebezapření. Nacistická ideologie dokázala tyto vlastnosti zdůraznit, ruku v ruce s paranoiou, která je zásadní pro každý totalitní režim.

Vychytralé paradoxy

Právě tohoto podhoubí dokázal Hitler děsivě efektivně využít. Nevytvořil ho, ale pochopil, co se v lidech odehrává a jak těchto aktuálních nálad zneužít ve svůj prospěch. Podařilo se mu dát těmto společenským tlakům hlas a sjednotit je pod symbolem hákového kříže – nabízel právě ten pořádek a systém, který lidem tak citelně chyběl. Celému národu nabídl Hitler jednotnou, kolektivní identitu, pro niž byli lidé ochotni obětovat tu individuální. Tento mechanismus se opakuje ve většině uskupení, které stojí na silné kolektivní identitě, v jejímž jméně a zájmu se následně páchají činy, na které by si uvědomělý jedinec nikdy netroufl.

Oproti tradičním politickým přístupům se však Hitlerovi podařil zcela nečekaný a v zásadě paradoxní krok. Namísto populistických slibů, co všechno stát pod Hitlerovým vedením pro každého člověka udělá, nakladl Hitler na jednotlivce velké nároky: Chtěl, aby každý Němec v zájmu celku přidal ruku k dílu a v podstatě se obětoval. Jen tak bylo totiž údajně možné chřadnoucímu a zchudlému národu vrátit někdejší slávu. A, světe div se, zahořklí a zklamaní Němci poslechli – touha po nalezení smyslu v této představě silného státu byla až příliš lákavá. Hitler s až náboženským zápalem dokázal útočit na emoce, zato racionálním vysvětlováním a plánováním se navenek příliš nezabýval. Nemusel.

Smutná pravda o lidské podstatě

Každý z nás potřebuje cítit, že jeho život dává určitý smysl. Nemusí se jednat hned o změnu světových poměrů, ale pro životní spokojenost je důležité vnímat ve svém příběhu nějaký přesah. Když se něčeho takového nedostává při každodenní práci či ve vztahové sféře, je člověk o to náchylnější na manipulaci ze strany mocnářů. Ostatně pro zjevnější příklady nemusíme chodit do minulého století – i v současnosti řada politiků po celém světě zneužívá pocitu nedostatečného životního smyslu u svých potenciálních voličů. I proto je důležité si uvědomit a připomínat, jakých psychologických mechanismů nacisté při získávání moci využili – je totiž dost dobře možné, že by se k tehdejšímu stádu rozvášněnému silnou a opojnou ideologií přidala i spousta „dnešních“ lidí.