Slavná loď si zahrála ve filmu na Titanic a stala se hrobem pro tisíce vězňů

Pasažérská loď Cap Arcona s výtlakem 11 500 tun patřila ve dvacátých a třicátých letech k pýchám německé námořní plavby a představovala jedno z jejích největších plavidel. Ovšem v útrobách tohoto parníku našlo smrt kolem 5 tisíců lidí, přičemž paradoxní, nebo spíše příznačnou skutečností je, že si pár let předtím zahrála v německém velkofilmu o katastrofě Titanicu.

Dvě stě pět metrů dlouhou loď s kapacitou 1 315 pasažérů postavili v loděnicích Blohm & Woss v Hamburku. Kýl Cap Arcony byl položen v roce 1926, o rok později se dostala poprvé na vodu a do služby přišla několik měsíců nato. Nasazena byla především na linkách z Hamburgu do přístavů v Jižní Americe, proto se jí říkalo královna jižního Atlantiku. Cesty většinou trvaly dva týdny a luxusní vybavení Cap Arcony cestujícím zpříjemňovalo cestu. Zvláštností bylo, že měla na svou velikost poměrně malý ponor, to proto, aby se mohla pohybovat v mělkých vodách zátoky La Plata v Jižní Americe.

Z luxusního parníku plovoucí kasárna i filmový Titanic

Ve dvacátých a třicátých letech jezdila na pravidelných linkách, ale také přepravila desetitisíce německých vystěhovalců do Jižní Ameriky. V letech těsně před vypuknutím války však lodní přeprava lidí na luxusních lodích značně ochabla a pro Cap Arconu nebylo mnoho využití. Nicméně válka se o její další osud postarala přímo osudově. V roce 1940 ji totiž převzalo německé válečné námořnictvo Kriegsmarine, jež ji zařadilo k přepravní flotile na Baltu, a putovala do přístavu Gdyně. Tam ji natřeli na šedo a proměnili v ubytovnu námořníků.

Z této potupné role ji na několik měsíců v roce 1942 vysvobodilo natáčení německého velkofilmu o zkáze Titanicu, který se měl stát jedním z majstrštyků Goebbelsova filmového státního monopolu. Traduje se, že natáčení filmu bylo úmorné a problematické, a to natolik, že si režisér Herbert Selpin několikrát stěžoval na námořníky, jež měli ve filmu hrát. Ti se totiž více zajímali o herečky, alkohol a zábavu než filmařskou práci, až to Selpin nevydržel a Goebbels ho nechal po několika zuřivých výstupech vůči velitelům námořnictva zatknout. Hned nato našli režiséra v cele oběšeného, jak se do smyčky ale dostal, se dodnes neví, ovšem jisté je, že se stal nepohodlným.

Vrcholem ovšem byl fakt, že se film, jenž měl ukazovat morální úpadek Britů i Američanů a velikost německého ducha tváří v tvář katastrofě, nikdy za nacistické vlády v Německu nepromítal. Goebbels si v polovině války, kdy už nešlo všechno podle nacistických plánů, uvědomil, že katastrofický film není nejvhodnější zábavou pro válkou stresované Němce.

Herečka na odpis

Po „hereckém“ intermezzu, kdy si zahrála roli Titanicu, se Cap Arcona vrátila zpět do Gdyně a ke svému údělu plovoucích a trvale zakotvených kasáren. V lednu 1945 ji však z nicnedělání vytrhla operace Hannibal. Během ní posloužilo několik bývalých civilních pasažérských parníků k evakuaci německých námořníků, vojáků i civilistů z bývalého východního Pruska a Polska před postupující Rudou armádou.

Mezi nimi byl i smutně proslulý parník Wilhelm Gustloff, původně sloužící také jako kasárna v Gdyni, který na konci ledna 1945 potopila sovětská ponorka a na jehož palubě a v podpalubí zemřelo přes 9 tisíc lidí. Nikdo tehdy netušil, že v Gdyni vedle sebe celá léta kotvily lodě, jež se staly svědky největší námořní katastrofy a v druhém případě čtvrté největší námořní katastrofy v dějinách, co se obětí týče.

Nejdříve uprchlíci, pak vězni

Evakuační plavby z Gdyně do západních přístavů v Německu byly právě kvůli sovětským ponorkám extrémně nebezpečné. Nebylo tedy divu, že se Johannes Gertz, kapitán Cap Arcony zakotvené v Kodani, 20. února zastřelil, když se dozvěděl, že se má jeho loď znovu vydat do Gdyně pro další uprchlíky.

Cap Arcona od ledna do konce března 1945 absolvovala tři plavby z Německa do Gdyně a zpět, které přečkala bez úhony. Přepravila tisíce uprchlíků, nicméně její pohonný systém byl na odpis. Proběhly částečné opravy, ale bylo jasné, že se už na žádné daleké plavby nevydá, a tak ji námořnictvo vrátilo původnímu vlastníkovi. Cap Arcona se pak přemístila z kodaňského přístavu do Lübecké zátoky, kde ji zakotvili nedaleko Neustadtu.

Pár dnů nato, 26. dubna, se do útrob lodi nastěhovalo více než 6 500 vězňů z koncentračního tábora Neuengamme ležícího u Hamburku a na 4 stovky vězňů, kteří přežili pochod smrti z koncentračního tábora Fürstengrube. V té době Němci v Lübecké zátoce shromáždili menší flotilu lodí, které proměnili v plovoucí vězení a do nichž nacpali vězně z táborů, jež vyklidili před postupem spojenců.

Kromě Cap Arcony tak jako žalář skončila i kdysi luxusní loď Deutschland a menší plavidla Thielbek a Athen. Poslední pak fungovala především pro přepravu vězňů z pevniny na ostatní lodě nebo mezi nimi. Na konci dubna 1945 se ve vodních žalářích ocitlo přes 10 tisíc lidí.

Dodnes uspokojivě nezodpovězenou otázkou je, co Němci s vězni zamýšleli a proč je umístili právě na tyto dlouhou nečinností a náročnou operací Hannibal poškozené a nemohoucí lodě. Během norimberského soudu si představitelé nacistického režimu, již měli co do činění s koncentráky, svými výpověďmi odporovali. Jedni tvrdili, že vězni měli putovat do neutrálního Švédska, jiní zase vypovídali, že lodě měly na volném moři poslat ke dnu německé ponorky a letadla i s vězni na palubách, a to přímo na Himmlerův rozkaz. Nikdy se však nepodařilo prokázat záměr lodě potopit.

Proti tomu svědčilo, že lodě měly v nádržích jen minium paliva a Cap Arcona i Thielbek nebyly schopné delší plavby a manévrování. Faktem ale je, že na konci dubna dvě švédské lodě odvezly z plovoucích vězení v Lübecké zátoce několik stovek uvězněných mužů a žen do švédských nemocnic a sanatorií.

Nicméně zkázu Cap Arcony a smrt tisícům vězňů přinesly na svých křídlech nikoliv německé, ale britské letouny. Už 2. května jednotky britské 2. armády dosáhly Lübecku a Wismaru, a tak se jejich velitelé od zástupců červeného kříže dozvěděli, že na palubách lodí zakotvených v Lübecké zátoce jsou tisíce vězňů. O to podivnějším a nepochopitelnějším se stal průběh následujících událostí.

Už následující den se nad zátokou objevily britské stíhací útočné letouny Hawker Typhoon Mk.1B od taktického letectva. Byly součástí rozsáhlé operace proti plavidlům Kriegsmarine a nad vody Baltu je vyslalo hned pět letek RAF z 2. taktického leteckého křídla. Každý z typhoonů byl vyzbrojen osmi neřízenými raketami s vysoce explozivními hlavicemi a dvěma 230kilogramovými bombami, což společně se čtyřmi palubními 20milimetrovými kanony v křídlech představovalo smrtící náklad.

Tajfuny útočí!

Piloti, jakmile spatřili lodě zakotvené v zátoce, vrhli se na ně a vše, co nesly jejich typhoony, poslali dolů. Ovšem vůbec netušili, že v útrobách lodí jsou zavření vězni, kteří přežili koncentrační tábory.

Dodnes se spekuluje, jak mohly britské letouny zaútočit na vězeňské lodě. Později se objevily teorie, že snad uvázla komunikace mezi důstojníky britských jednotek na zemi a velením letectva na Britských ostrovech, a informace o vězních na palubách lodí nebyla doručena včas. Velení RAF prý dalo rozkaz k útoku na lodě v domnění, že na nich chtějí z Německa do stále okupovaného Norska uprchnout stovky příslušníků SS.

Jaká ironie, že právě většina esesáků strážících vězně na lodích se zachránila. Navíc prý zastřelili mnoho z vězňů, kteří se snažili dostat se z potápějících se lodí do studené vody Baltu, jež tehdy měla jen 7 stupňů.

Z pekla nebylo úniku

Ihned po útoku připluly k lodím záchranné traulery a posbíraly přes 400 esesáků. Všechny vězně, kteří se pokusili dostat na paluby traulerů, esesáci nemilosrdně srazili zpět do vody. Ti, kteří doplavali na břeh, okamžitě německé hlídky zastřelily. Ba co víc, do topících se ubožáků z nebe sršely 20milimetrové projektily z ústí kanonů britských typhoonů.

Z pekla nebylo úniku. Přímé zásahy dostala jak Cap Arcona, tak také Deutschland a Thielbek. Cap Arcona začala hořet a brzy se převrhla. Pohřbila tak skoro 5 tisíc vězňů, jen zhruba tři stovky z nich peklo v Lübecké zátoce přežily.

Krátce po útoku pořídil jeden fotografický letoun od americké 161. taktické průzkumné letky snímky místa tragédie. Na hořící lodě a množství tonoucích se a zmasakrovaných vězňů nebyl příjemný pohled. Den po útoku se nad místem objevil i britský průzkumný letoun a pořídil fotky v mělké vodě potopené Cap Arcony a Thielbeku. Převrácenou Cap Arconu pak proud zanesl až ke břehu, kde spočinula na několik let. Ještě týdny po masakru moře na pobřeží vyplavovalo mrtvá a mnohdy i střelbou kanonů zohavená těla. Poslední lidské ostatky moře vydalo až v roce 1971.

Vězeň E. F. Burian měl štěstí

Oběti byly postupně pohřbívány v masových hrobech v Neustadtu, Scharbeutzu a Timmendorfer Strandu, kde jsou i památníky věnované zahynuvším vězňům, kteří pocházeli z třiceti zemí včetně Československa. Zajímavé také je, že na Cap Arconě byl vězněn i známý český divadelník, režisér a hudebník Emil František Burian (známější spíše jako E. F. Burian). Ten ono květnové peklo přežil a po válce se vrátil do vlasti. Vrak Cap Arcony ležel na pobřeží až do roku 1949, kdy jej rozřezali a poslali do hutí.

Zdroj: The National