Nejhorší námořní tragédie všech dob: Wilhelm Gustloff předčil i Titanic

Nejznámější námořní tragédie je spojována se zaoceánským parníkem Titanic. Popsala se o ní spousta stránek, natočilo hodně dokumentů i filmů. Ale ta vůbec největší, co se počtu obětí týče, se udála na konci 2. světové války ve vlnách Baltu. A dodnes vzbuzuje emoce a kontroverze.

Příběh největší námořní tragédie se začal psát v polovině ledna 1945, když sovětská vojska zahájila mohutnou ofenzivu a prolomila pozice německé armády. Už 26. ledna Sověti dosáhli pobřeží Gdaňského zálivu a odřízli tak východní Prusko od zbytku tehdejší německé říše. Úprk německých civilistů i vojáků tak nabral na obrátkách a jejich naděje se upínaly k přístavu Gdyně. Tam se tehdy ještě nacházely čtyři velké původně pasažérské lodě, které po vypuknutí války sloužily především vojenským účelům. Byly to nemocniční loď Deutschland a dále osobní plavidla Hansa, Hamburg a Wilhelm Gustloff.

Operace Hannibal

Vrchní velení německého námořnictva po sovětském útoku na konci ledna zahájilo operaci Hannibal, během které mělo být přepraveno velké množství technického personálu a vojáků do západních německých přístavů a zároveň i civilní uprchlíci. Poslední měl z Gdyně vyrazit Wilhelm Gustloff a jeho cílem byl Kiel. Tahle přes 208 m dlouhá loď s výtlakem 25 500 tun začala vznikat v květnu 1936 v loděnicích zbrojovky Blohm & Voss v Hamburku a už o rok později byla spuštěna na vodu. Do služby se plně zařadila v březnu 1938, přičemž původně měla nést jméno Adolf Hitler.

Wilhelm Gustloff byl stavěn jako pasažérská výletní loď pro Německou pracovní frontu DAF, respektive její odnož Kraft durch Freude (KdF). Ta měla na starosti volný čas a rekreační vyžití pracujících, bylo to takové nacistické ROH, a k tomu účelu dostávala od nacistického státu k užívání i dopravní prostředky, ale například i rekreační střediska. Wilhelm Gustloff sloužil především na vyhlídkové plavby do severských států, přičemž pobral na 1400 rekreantů.

Nutno podotknout, že na tyto radovánky měli přednostní právo členové nacistických organizací i strany a zasloužilí přisluhovači režimu. Wilhelm Gustloff byl vlakovou lodí rekreační flotily KdF a sloužil i jako propagandistický nástroj nacistického režimu v zahraničí. Měl demonstrovat, jak se v nacistickém Německu vzorně starají o „pracující lid“ a jeho rekreaci. Nicméně na začátku roku 1939 tato jeho role vzala zasvé a dále už sloužil vojenským účelům. Byl to právě Wilhelm Gustloff, který po vítězství frankistů přivezl ze Španělska se vší parádou příslušníky nacistické Legie Condor.

Od podzimu 1939 do podzimu 1940 sloužil Wilhelm Gustloff jako lazaretní loď, občas ji použili i k přepravě německých vojáků. V listopadu 1940 ale plavidlo přišlo o své zdravotnické vybavení i status lazaretního plavidla a Wilhelm Gustloff se ocitl v Gdyni, kde z něj udělali obytnou loď pro zhruba tisíc příslušníků tamější 2. výcvikové ponorkové divize. Ukotvený v doku takto strávil roky až do zimy 1944/45. Jeho největší a zároveň nejtragičtější chvíle měla přijít na konci ledna 1945, kdy se z původně výletní lodi a propagandistického nástroje „mírových“ ambicí nacistického režimu stal podmořský hrob.

Wilhelm Gustloff vyplouvá

Onoho 30. ledna 1945, kdy Wilhelm Gustloff vyrazil v rámci operace Hannibal z gdyňského přístavu, mělo být podle lodních dokumentů na palubě 6050 lidí. Jenže tehdy se z přístavu chtěl dostat dále na západ snad každý Němec, který se tam nacházel, hlavní bylo uniknout z dosahu Rudé armády. Tak se na loď dostalo dalších několik tisícovek nezaregistrovaných civilistů.

Pozdější odhady tvrdí, že se na palubě nacházelo až 10,5 tisíce lidí. Z toho byla asi tisícovka vojenského námořního personálu od 2. výcvikové ponorkové divize, asi 550 příslušníků vojenského pomocného personálu (z toho asi dvě třetiny žen) a 162 zraněných vojáků. Zbytek byli civilisté, velkou část z nich tvořily i děti.

Brzy ráno onoho dne vypluly dva torpédoborce doprovázející Wilhelma Gustloffa a osobní loď Hansa obsypané uprchlíky z Gdyně, ale Hansu brzy postihly problémy s pohonným systémem. Zůstala tedy s jedním torpédoborcem pozadu a Gustloff pokračoval na západ za doprovodu torpédoborce Löwe.

Důležité pro nastávající události bylo, že Wilhelm Gustloff neměl status nemocniční lodě. Jako lazaretní nesloužil již několik let a během operace Hannibal působil v roli evakuační lodě vojenských osob, které se později měly zapojit do dalších bojů na obranu Říše. To že na jeho palubě bylo desetkrát tolik pasažérů, než činila jeho kapacita, a ještě k tomu z velké většiny civilisté, šlo na vrub kapitána lodi a německého námořnictva. Navíc byl Gustloff ozbrojený protiletadlovými děly, takže šlo o legitimní vojenský cíl, na který se nevztahovaly žádné výjimky mezinárodního práva, tak jako například na lazaretní plavidla.

Zmatek nad zmatek

Zmatek, který doprovázel nalodění pasažérů na loď i její plavbu, dokumentuje i to, že na palubě byli hned čtyři námořní kapitáni, přičemž každý z nich se snažil do řízení lodi mluvit. Kapitán lodi Friedrich Petersen se ale nenechal nijak ovlivňovat a nedal na rady svých kolegů, aby plul s vypnutými světly a v pobřežních vodách. Naopak, rozhodl se pro plavbu v hlubších vodách, protože se obával námořních min. Jenže v hlubších vodách zase hrozilo nebezpečí od sovětských ponorek.

Dalším problémem bylo, že Wilhelm Gustloff nemohl v Gdaňském zálivu pravidelně měnit směr, aby zmátl ponorky, protože hrozilo najetí na mělčinu. Navíc by tím ztrácel čas, proto Petersen nařídil přímý kurz.

Tato rozhodnutí by nemusela být pro loď osudová, kdyby se Petersen neobával srážky s jinou lodí v tehdy panujícím špatném zimním počasí a nenechal zapnutá palubní a polohová světla lodě. Wilhelm Gustloff byl tedy nepřehlédnutelný, ale to i pro nepřítele.

V tu dobu se už skoro dvacet dní potloukala po Baltském moři 780 tun vážící sovětská útočná ponorka S-13, které velel kapitán Alexander Marinesko. Za celý ten čas nenarazila na žádný pořádný cíl, přitom Marinesko očekával, že potká velká evakuační plavidla plná vojáků německé armády, kteří narychlo opouštěli území východního Pruska a Litvy obsazovaná Rudou armádou.

Dočkal se právě 30. ledna. Kolem půl deváté večer v periskopu posádka ponorky zahlédla světla, nicméně sovětští námořníci se nejdříve domnívali, že to je maják v oblasti Helu na pevninském výběžku uzavírajícím ze západní strany Gdaňský záliv.

Útok na loď Wilhelm Gustloff

Záhy však bylo jasné, že musí jít o loď. Kapitán Marinesko se rozhodl zaútočit od pobřeží, kde sice hrozila srážka s minami, ale na druhou stranu mohl získat moment překvapení, protože odtamtud by útok ponorky nikdo neočekával. Mohl se tak přiblížit na mnohem menší vzdálenost a tím zvýšit šance na úspěšný zásah.

A tak se také stalo. Asi po půlhodinovém manévrování ponorka S-13 vypustila ze vzdálenosti 1 km torpéda proti Wilhelmu Gustloffovi, 30 km od pobřeží mezi městy Władysławowo a Łeba. Marinesko vydal rozkaz odpálit čtyři torpéda, která byla příznačně pojmenovaná – Za vlast, Za sovětský lid, Za Leningrad a Za Stalina. Nicméně torpédomety opustily jen první tři, tomu za Stalina se nechtělo, porouchalo se a námořníci jej museli vyjmout. Nicméně zbylá tři našla svůj cíl. První zasáhlo příď na levoboku, druhé střed lodi a třetí strojovnu Gustloffa.

Dílo zkázy bylo úplné, nefunkční „Stalinovo“ torpédo tedy nemuselo posádku S-13 mrzet. Gustloff se okamžitě začal potápět, přičemž výbuchy způsobené torpédy ihned zabily stovky lidí. Další se utopili záhy nato, když se uzavřely vodotěsné přepážky a oni se nemohli dostat nahoru na palubu. Obraz zmaru pak dokonaly panika, mrazivé počasí a chladná voda.

Spouštění záchranných člunů bylo chaotické, davy lidí se navzájem ušlapávaly, mnozí tak naskákali přímo do vody. Jenže ta měla onoho lednového dne jen okolo 4 °C a panoval navíc tuhý mráz, přes –10 °C. To byla vražedná kombinace, ve které nikdo nemohl pobyt ve vodě dlouho vydržet. Mnozí dokonce zemřeli ve vodě okamžitě kvůli teplotnímu šoku. Agónie lodě trvala asi tři čtvrtě hodiny, pak se potopila a spočinula v hloubce 45 m. Tisíce lidí uvězněných na uzavřených promenádách vzala s sebou.

Zahynulo přes 9 tisíc lidí

Lodím německého námořnictva, které přispěchaly na pomoc, se podařilo zachránit jen kolem 1200 lidí. Počty obětí se liší, protože absolutní většina civilních utečenců nebyla při naloďování nikde registrována, nicméně odhaduje se, že zahynulo přes 9 tisíc lidí včetně tisíců dětí. Potopení Gustloffu se tak do námořních dějin zapsalo jako vůbec nejtragičtější s největším počtem obětí.

Dodnes tato událost budí emoce a v Německu je mnoho takových, kteří potopení Gustloffu označují za válečný zločin. Nicméně jak již bylo řečeno, loď neměla status lazaretní lodi, ani nebyla takto označena, disponovala navíc protiletadlovými děly a vezla příslušníky německého námořnictva. Šlo tedy o legitimní vojenský cíl a za civilní oběti nesou plnou odpovědnost příslušníci německého námořnictva, kteří dovolili nalodění civilistů na vojenskou loď.

Potopení jako symbol

Potopení Wilhelma Gustloffa je symbolické i v jiné rovině. Šlo o loď, která se významně podílela na nacistické vojenské mašinérii, převážela například příslušníky Legie Condor nebo vojáky obsazující Norsko, navíc nesla jméno nacistického pohlavára. Tragédii jejího konce to nijak neumenšuje, ale jen dokresluje běh válečných událostí.

Zajímavé je, že potopení přežili všichni čtyři námořní kapitáni, kteří se nacházeli na palubě. Ovšem kvůli událostem kolem potopení Gustloffa byl před soud poslán jen Wilhelm Zahn, jediný voják z oněch kapitánů, velitel výcvikové ponorkové divize v Gdyni a vojenského kontingentu na palubě Gustloffa. Přitom právě on radil Petersenovi, aby plul při pobřeží a se zhasnutými světly. Nicméně rozsudku se nedočkal, protože nacistický režim padl dřív, než mohl být odsouzen.

Dnes je vrak Gustloffa označen jako válečný památník a námořní hřbitov, ke kterému je přístup zakázán. Nachází se v polských výsostných vodách a v námořních mapách je označen jako „překážka číslo 73“. Na klid zesnulých i vraku dohlíží polská pobřežní stráž a nikdo se k němu nesmí přiblížit na vzdálenost kratší než 500 m. Platí to především pro lovce pokladů, kteří stále pátrají po tzv. jantarové komnatě. Podle některých teorií se prý nacházela právě na palubě Wilhelma Gustloffa.

Text: RD