Trauma z Titanicu: Přeživší byli často terčem kritiky a někteří spáchali sebevraždu

Už ve čtvrtek 15. dubna si budeme připomínat jedno smutné, leč tradiční výročí – potopení Titanicu. Než se však ponoříme do připomínání, co se tenkrát při první plavbě zaoceánského parníku vlastně stalo, podívejme se na to, jak se s tragédií museli vyrovnat ti, o nichž se zas tak moc nemluvilo; totiž přeživší. Srdceryvné osudy více než 1500 zemřelých byly probírány mnohokrát, koneckonců o nich pojednával i slavný film Jamese Camerona. Jenže co víme o těch, kteří z katastrofy nakonec vyvázli živí?

Katastrofa Titanicu

Na slavné lodi se během její první plavby nacházelo přes 2200 osob (jak pasažérů, tak členů posádky), pouze něco málo přes 700 z nich přežilo. Poslední přeživší zemřela v roce 2009 lety ve věku 97 let – během potopení lodi byly Britce Millvině Dean pouhé dva měsíce! Na děsivé podmínky katastrofy si tak nemohla pamatovat, což však nebyl případ dalších stovek zachráněných. Ti totiž museli nad chladnými vodami Atlantického oceánu přečkat několik hodin v záchranných lodích, než dorazila pomoc. To vše za zvuků potápějící se lodi, na níž většina z nich měla své blízké, odsouzené ke smrti ve vodním infernu.

Stejně jako v případě našeho nedávného textu o válečných traumatech v bitvě na Sommě se tehdy o psychologických traumatech vědělo pramálo. Proto se přeživším nedostalo žádné systematické psychologické pomoci, přestože byly jejichž životy aspoň ve většině případů sledovány. Můžeme tedy říct, že osm evidovaných sebevražd dalece přesahuje průměr v populaci. Zachránění muži navíc museli čelit odsudkům, že uzmuli místo v člunu nějaké ženě či dítěti, což nejednou vedlo k zásadní společenské ostrakizaci.

Titanic a trauma Zdroj: Wikipedia commons

Titanic a trauma Zdroj: Wikipedia commons

Trauma z Titanicu

Vzpomínky konkrétních přeživších naznačují, že se trauma na jejich dalších životech bezesporu podepsalo. Známý je případ Franka Goldsmithe, který byl během potopení Titanicu malým chlapcem. Při tragédii přišel o otce a následně žil s matkou poblíž detroitského baseballového stadionu. Vzpomínal, že rykot sportovních fanoušků mu navždy připomínal hrůzné křičení lidí, kteří se při zkáze Titanicu topili a mrzli v ledové vodě.

Dobře zdokumentovaným případem je osud Roberta Hichense, nešťastného kormidelníka Titanicu. Právě na jeho bedra se po tragédii sneslo obrovské množství kritiky. A nejen po ní, dokonce už během událostí osudné noci ze 14. dubna: Hichens velel šestému záchrannému člunu s jasným úkolem od kapitána – dovézt lidi do bezpečí a pak se vrátit pro další.

Na záchranném člunu měl však Hichens spor s jednou cestující, která chtěla nalodit ještě několik dalších lidí. Hichens odmítl a žena ho posléze veřejně nazvala zbabělcem a částečně se tak podílela na jeho následné životní tragédii. Hichens propadl alkoholu, rozpadlo se mu manželství, dvakrát se pokusil o sebevraždu, nakonec skončil ve vězení. Trpěl nervovou poruchou neurastenií, dnes úzce spojovanou s posttraumatickou stresovou poruchou.

Jak vidno, příznaky PTSD bychom našli u mnoha lidí, kteří onu osudnou noc přežili. Tenkrát na Titanicu tedy nepřišlo o život „pouze“ 1500 pasažérů a členů posádky, ale technicky vzato i mnoho z těch, kteří se zachránili.