Přežili byste ztroskotání Titanicu? Známe vaše šance

Poté, co se 15. dubna 1912 Titanic potopil, okamžitě se na něj upřela pozornost novinářů z celého světa. Jedním z nejvíc sledovaných témat bylo to, proč zemřelo tolik cestujících III. třídy. Zpočátku si všichni mysleli, že se to stalo kvůli segregaci chudých a bohatých, ale dnes se ukazuje, že je vše mnohem složitější…

Na Titanicu se vyplatilo být bohatý

Nejprve se podívejme na to, kdo měl a kdo neměl šanci na Titanicu přežít. Vůbec nejvíc přežilo dětí z první třídy – tedy alespoň procentuálně. Ze sedmi zemřelo jen jediné. Podobnou šanci měly i ženy z první třídy, muži na tom byli o něco hůř. Ale přesto byly jejich možnosti nesrovnatelné s tím, jakou šanci měli cestující třetí třídy. Čísla mluví za vše: muž z první třídy měl trojnásobnou šanci na přežití než žena z třetí třídy.

Nebyl v tom však žádný zlý úmysl, spíš logika konstrukce parníků. Jak jsme si už ukázali, nejvíc záleželo na tom, kde se nacházely kajuty. Záchranné čluny se logicky musejí dát tam, kde je k nim ideální přístup – tedy na paluby. A právě tam, tedy na místě, kde byl nejkrásnější výhled na oceán i loď, se nacházely kajuty cestujících první a druhé třídy. Právě tito pasažéři to měli tedy k člunům nejblíž.

Lpění na majetku znamená smrt

Novější výzkumy, které vycházejí především z rozhovorů se svědky, ukazují, že obrovský vliv měly i psychické faktory. Spousta nejchudších cestujících zemřela zbytečně proto, že se nedokázala vzdát svého majetku. Zatímco pro bohaté pasažéry nepředstavovalo velký problém opustit svá zavazadla, chudí si do Ameriky často brali celý svůj majetek. Nechat ho na lodi pro ně bylo stejné, jako by zemřeli… A tak se pokoušeli z podpalubí dostat na člunovou palubu nejen sebe, ale i tlumoky, batohy a kufry. V mnoha desítkách případů se pak stalo, že právě kvůli zavazadlům se nestihli dostat na palubu včas. A to ani nemluvě o tom, že kufry podle očitých svědků na několika místech zatarasily těsné chodby a znemožnily únik dalším desítkám cestujících.

Nečekaně dobré „skóre přežití“ vykázali také osamělí muži v posádce. Těm zase hrálo do karet, že nemuseli dbát o potřeby svých rodin. Cestující III. třídy, kteří do Nového světa putovali s rodinami, se museli postarat o manželky a často i malé děti. To je oproti „singl“ mužům výrazně znevýhodňovalo.

A když se pak otcům rodin třeba na člunovou palubu podařilo dostat, ukázalo se, že „ženy a děti první“. A tak dávali přednost svým rodinám a sami šli ke dnu i s lodí. To topiči, námořníci a další osamělí muži na Titanicu takové skrupule neměli…