Nejslavnější osmanský dobyvatel málem srazil Evropu na kolena. Zemřel tak, jak žil

Když v roce 1566 zemřel, oddechla si opravdu celá Evropa. Sulejman I., v pořadí desátý sultán Osmanské říše, se chystal pod praporem proroka Mohameda vybudovat nejvěhlasnější civilizaci – chtěl sjednotit Východ a Západ do jednoho velkolepého osmanského chalífátu. Během 46 let své vlády obléhal Vídeň a Maltu, obsadil Bagdád a ve spolupráci s berberskými korzáry decimoval Středomoří. Zemřel v maďarském Szigetváru jižně od Balatonu a jeho údajnou hrobku zkoumají archeologové.

Dobyl Bělehrad

Ve vojenských záležitostech Sulejman I. nemarnil čas a hned v prvních letech své vlády (1520–1566) dobyl Bělehrad. Sám byl básníkem, plynně hovořil pěti jazyky včetně latiny a francouzštiny. O jeho vládě byl natočen i turecký seriál Muhteşem Yüzyıl (Nádherné století). Období vlády Sulejmana I. oficiálně dalo světu na srozuměnou, že Osmanská říše je lídrem muslimského světa.

Jeho dalším cílem bylo východní Středomoří. V roce 1522 Sulejman vytvořil mohutnou flotilu válečných lodí, které v červnu téhož roku opustily bezpečné vody Bosporu a vydaly se dobýt Rhodos. Ten byl Osmanům trnem v oku od chvíle, kdy se stal základnou řádu křesťanských rytířů, kteří si říkali johanité (původně Špitální bratři sv. Jana Křtitele Jeruzalémského, dnes známí jako Řád maltézských rytířů).

Dobytí Rhodu za půl roku

26. června 1522 dorazila osmanská invazní flotila k pobřeží Turecka a začala přepravovat stotisícovou Sulejmanovu armádu na Rhodos, kde ihned začala obléhat město. Rytířů bylo jen 500 a spolu s 1 500 místními řeckými žoldnéři se s Osmany nemohli měřit. Po téměř šesti měsících obléhání došly rytířům zásoby a munice, a tak neměli jinou možnost než se vzdát.

Vítězní Osmané rytířům zaručili bezpečný odchod z ostrova. Ti se tak na Nový rok v plné zbroji za doprovodu vlajek a zvuku bubnů vydali na pochod z města do přístavu, kde spolu s tisícovkami obyvatel Rhodu nastoupili na lodě poskytnuté sultánem a odpluli do exilu.

Pro Osmany bylo dobytí Rhodu drahým, ale nezbytným vojenským manévrem, který je o další krok přiblížil ovládnutí Středomoří. Křesťané naopak přišli o klíčovou pevnost, která padla do rukou bezvěrců. Nicméně ve světle následujících událostí mohl římský císař Karel V. poznamenat, že „nic na světě nebylo ztraceno tak dobře jako Rhodos“.

Flotila korzárů

Sulejman věděl, že silné námořnictvo potřebuje především schopného velitele, který dokáže vést flotilu k vítězství. Proto se obrátil na jednoho z nejslavnějších mužů, kteří kdy křižovali Středomoří – na Hizira Barbarossu, mladšího z dvojice legendárních pirátských bratrů.

Berberští korzáři ze severní Afriky terorizovali pobřeží Španělska a Itálie neustálými nájezdy na vesnice, obsazováním lodí, drancováním ostrovů a psychologickým zastrašováním obyvatel křesťanského Středomoří. Byli početní, rychlí a výborně se orientovali na moři.

Flotily berberských korzárů, mezi nimiž bratři Oruč a Hizir Barbarossové vynikali, měly na své straně džihádisty z řad Maurů, kteří osídlili přístavy na pobřeží severní Afriky. Byli to uprchlíci, kteří se po pádu Granady v roce 1492 stali oběťmi etnických čistek s cílem vyhnat muslimy ze Španělska. V jejich podání byl boj proti křesťanům mstou a svatou válkou zároveň.

Předchozí sultáni ze spolupráce s piráty, jako byl Barbarossa, dlouhodobě těžili, ale Sulejmanovo jmenování Hizira velkoadmirálem flotily v roce 1534 posunulo toto spojenectví dál. Hizir připojil svých 200 galér k 220 plavidlům sultánského námořnictva a v čele nejmocnějšího loďstva, které kdy brázdilo zdejší vody, se vydal srazit křesťanskou Evropu na kolena. Na dalších 30 let se Osmané stali pány Středomoří.

Poslední Sulejmanova bitva

Sulejmanovy pozemní armády mezitím vpochodovaly do Maďarska a v roce 1528 téměř dobyly Vídeň, zatímco na východě vtrhly do Iráku a zmocnily se Bagdádu, čímž říše získala přístup k Perskému zálivu. Hizirovo osmanské loďstvo v té době nemilosrdně decimovalo pobřeží jižní Evropy a v roce 1538 zaznamenalo významné námořní vítězství u Prevezy nedaleko pevninského Řecka, kde zničilo spojeneckou křesťanskou flotilu.

Posledním Sulejmanovým vojenským dobrodružstvím byl pokus vyhnat johanity, kteří si mezitím začali říkat maltézští rytíři, z jejich nového útočiště – Malty. Její obléhání začalo na jaře 1565, ale už na podzim se Osmané z ostrova s velkými ztrátami stáhli. O rok později zemřel i sultán Sulejman I.

Přestože se vědělo, že ho smrt dostihla v maďarském městečku Szigetvár poblíž dnešních hranic s Chorvatskem, jeho hrob se po staletí nedařilo nalézt. Teprve v roce 2015 maďarští archeologové oznámili, že na kopci nad městem objevili základy čtvercové budovy, která byla nejspíše tajnou sultánovou hrobkou. V ní měly být uloženy sultánovy orgány, protože v době jeho skonu panovalo velké vedro a celé tělo by převoz do Konstantinopole (dnešní Istanbul) nepřečkalo.

Sulejman I. se v Szigetváru účastnil bitvy s habsburským vojskem, k níž došlo v roce 1566. Místní pevnost pod velením Nikoly Šubiče Zrinskiho bránila osmanským vojskům v postupu na Vídeň. Pevnost nakonec padla a obě strany zaznamenaly těžké ztráty. Mimo jiné v bitvě zahynuli oba nejvyšší velitelé – Zrinski v boji a sultán Sulejman z přirozených příčin.

Zdroj: Encyclopedia Britannica