V klíčové bitvě o Bělehrad padlo až 20 000 Turků. Vyhrál ji nejlepší válečník své doby

Bělehrad byl pro obě soupeřící říše klíčovou pevností Balkánu. V roce 1688 se ho podařilo Habsburkům dobýt, ale o dva roky později už nad ním zase vlála vlajka se třemi žlutými půlměsíci. Tím ale osmanské úspěchy nadlouho ustaly. Z Evžena Savojského mezitím vyrostl geniální stratég s ambicí porazit každou osmanskou armádu, na kterou narazí.

#Prince Eugen of Savoya, defeated the Ottmann Empire in the battle of #Belgrade 1717 https://t.co/t1ZdEpYuBs pic.twitter.com/m3mOrsDtcP

— CosmopolitTourism (@TimisoaraBanat) August 2, 2016

Na Bělehrad!

V srpnu 1716 tak rozdrtil mnohem početnější soupeřovy síly v bitvě u srbského Petrovaradínu, když pobil možná až 30 000 Turků, a v říjnu 1716 donutil po 43 dnů trvajícím obléhání ke kapitulaci tureckou posádku pevnosti v Temešváru, kterou Osmané ovládali od roku 1552.

Svatým grálem snažení Evžena Savojského ale byl Bělehrad. K útoku na pevnost, která kontrolovala pohyb na významné vodní tepně, shromáždil v květnu 1717 na 100 000 vojáků a šlo o skutečně pestrobarevné vojsko. Kromě 70 000 příslušníků rakouských jednotek se pod Evženův praporec postavily oddíly vyslané snad polovinou evropských královských rodů včetně vnuka francouzského krále Ludvíka XIV.

Dvojitá zeď

Armáda prince Evžena dorazila na dohled Bělehradu 18. června 1717 a hned začala se stavbou ležení a především s budováním obléhacích hradeb a zákopů. Ty se nakonec v délce 16 km táhly od břehů Dunaje ke břehům Sávy a pevnost neprodyšně odřízly od jihu a jihovýchodu, což byly jediné dva směry, kudy se k ní dalo dostat po souši. Pravé křídlo Habsburského vojska navíc chránila dunajská flotila obsluhovaná především námořníky z Nizozemí.

Prozíravý Evžen Savojský zároveň nařídil stavět druhou paralelní linii zdí a příkopů, které měly jeho jednotky chránit před případným útokem turecké armády, pokud by byla vyslána posádce pevnosti na pomoc. Podobnou obléhací taktiku mimochodem zvolil v září roku 52 př. n. l. v bitvě o Alesii Julius Caesar, když obklíčil ležení galského krále Vercingetorixe dvojitou hradbou, uvnitř které se zároveň bránil před galskými posilami přicházejícími zvenčí.

French made illustrative map of siege of Ottoman held Belgrade by Austrian army 1717, they were besieging city while being besieged themselves from the back by Ottoman relief army. pic.twitter.com/NuocymbMWd

— Vintage Maps (@vintagemapstore) December 30, 2021

Turecké vojsko přichází

Obleženým Turkům velel zkušený válečník serasker (vezír) Mustafa Paša, který rozhodně nechtěl dát svou kůži lacino. K dispozici měl 30 000 mužů a několik baterií děl, z nichž začal ze svého výhodného vyvýšeného postavení rakouské linie ihned ostřelovat. Jeho největším trumfem ale bylo 140tisícové osmanské vojsko, které se pod vedením velkovezíra Halíla Paši podle předpokladu prince Evžena blížilo bělehradské posádce na pomoc. Osmanská armáda dorazila 28. července, ale místo útoku na rakouské pozice začala budovat vlastní opevnění a příkopy, které měly Rakušany a jejich spojence před Bělehradem obklíčit.

To nebylo dobré. Rakušany už déle než měsíc drtila přesná palba tureckých děl z bělehradské pevnosti a o další podstatné ztráty se postarala malárie. Situace se ještě zhoršila 12. srpna, kdy na bojiště dorazilo 40 000 krymských Tatarů, spojenců Osmanské říše. Halíl Paša ale s útokem na stále slabší Rakušany dál nepochopitelně vyčkával.

Překvapivý zvrat

Když se situace zdála pro Evžena Savojského bezvýchodnou, přišel moment, který uvedl události do pohybu. Střela z hmoždíře vypálená habsburským dělostřelectvem zasáhla 14. srpna 1717 v bělehradské pevnosti sklad munice a následná exploze zabila přes 3 000 obránců. Princ Evžen se okamžitě rozhodl soustředit většinu sil proti „osvobozovací“ turecké armádě. Svolal válečnou radu a nařídil zaútočit na celé frontě proti jednotkám Halíla Paši s tím, že zákopy směřující k pevnosti bude chránit jen 10 000 mužů. I tak ale proti 160 000 Turkům mohl postavit jen 60 000 mužů a 60 děl.

Útok začal v husté mlze krátce před půlnocí 15. srpna. Polní maršál Karel Alexandr, vévoda z Württembergu, vedl své muže na středu linie, zatímco polní maršál hrabě János Pálffy velel jízdě na obou křídlech rakouské sestavy. Příchod Rakušanů Turky dokonale zaskočil a způsobil v jejich řadách zmatek. Jednotlivé oddíly netušily, kde je nepřítel a opouštěly zákopy, vzadu zůstaly i dělostřelecké baterie.

Princ útočí

Po několika hodinách se ale s východem slunce řadě tureckých jednotek podařilo zkonsolidovat. Došlo k tvrdému boji, během něhož se ve středu rakouské sestavy vytvořila velká trhlina, do které se začali hrnout Osmané. Princ Savojský si kritického momentu včas všiml a nařídil nasazení záloh. Sám vyrazil v prudkém útoku v čele kyrysníků a husarů proti řadám tureckých janičárů, které rakouská těžká jízda doslova smetla.

Princ Evžen byl sice při útoku zraněn, jeho drtivý jízdní útok ale nejen rozmetal střed turecké sestavy nýbrž i zcela změnil poměr sil na bojišti. Obě rakouská jízdní křídla konsolidovala své řady a znovu navázala kontakt s pěchotou. Savojského jezdci vyhnali Turky ze zákopů, obsadili baterii 18 těžkých děl a vpadli do tureckého tábora. V tu chvíli Halíl Paša nařídil všeobecný ústup směrem na Niš.

Slavné vítězství

Po deseti hodinách bitva skončila. Turci ztratili mezi 15 000 a 20 000 muži, dalších 5 000 jich bylo zraněno. Rakušané ukořistili všech 166 tureckých děl, sami měli méně než 6 000 mrtvých a zraněných. O prudkosti boje svědčí i to, že kromě prince Evžena byli mezi zraněnými i Pálffy i Württemberg. Mimochodem, Evžen Savojský v bitvě utržil své už třinácté zranění.

Posádka pevnosti deprivovaná rakouským úspěchem a čelící vzpouře se vzdala o pět dnů později, tedy 21. srpna 1717. Princ Evžen umožnil čestný odchod všem zbylým obráncům i muslimskému obyvatelstvu, celkem 25 000 mužů, žen a dětí se vším, co unesli.

Přímým důsledkem pádu Bělehradu byl požarevacký mír uzavřený o rok později 21. července 1718. Rakousko získalo na úkor Osmanské říše oblast Banátu, severní Srbsko, malé Valašsko (Olténii) a další menší oblasti na Balkáně a dosáhlo svého největšího územního rozšíření. Princ Evžen se stal nejúspěšnějším válečníkem své doby a odešel z aktivní služby.

ZDROJ: Wikipedia