Před 207 lety proběhla bitva u Waterloo. Proč ji Napoleon prohrál?

Napoleon unikl z vyhnanství a vyrazil bojovat. Brilantní stratég však znovu pohořel. Tentokrát naposled.

V roce 1811 byl francouzský císař Napoleon I. Bonaparte na vrcholu své moci. Následující rok však byla vítězná francouzská vojska rozprášena při snaze dobýt Ruské impérium. Většina obávané armády padla a z útočníků se stal nepočetný hlouček obránců. Již v roce 1814 pochodovaly do Francie armády protifrancouzské koalice, které úspěšně dobyly Paříž. Po hořké abdikaci poražený Napoleon okusil ponižující vyhnanství na ostrově Elba. Bývalý císař se však nehodlal vzdát a 26. února 1815 utekl z ostrova znovu získat svůj trůn a ztracenou moc. Poslední karty byly vrženy a rozhodnout měla bitva u Waterloo, která se stala jednou z nejslavnějších v historii.

Pozadí velkého střetu, bitvy u Waterloo

Napoleon Bonaparte se v roce 1805 stal vůdcem většiny Evropy, čehož docílil slavným vítězstvím nad Rakouskem a Ruskem v bitvě u Slavkova. Napoleonův chtíč ale ukojen nebyl, neboť se rozhodl napadnout Ruské císařství, čímž by přinutil tamního cara k obchodnímu embargu na znepřátelenou Británii. Francouzská armáda se v roce 1812 dostala až k Moskvě, která však byla vypálena a opuštěna. Kapitulace se dobyvatelé nedočkali a strašlivá ruská zima napáchala v útočných řadách obrovské škody. Značně prořídlá Napoleonova armáda byla donucena stáhnout se zpátky do Evropy. Jenom pro představu, z původních asi 700 tisíců vojáků se domů nevrátilo hrubě přes půl milionu. Mnoho z nich bylo zabito, nemálo skolil mráz, někteří padli do zajetí a došlo i na dezerci.

Spojenci výhodné taktické situace využili a brzy napochodovali do Francie. Úřadujícího císaře sesadili z trůnu a na jeho místo dosadili Ludvíka XVIII. Vyhnanství se však Napoleonovi příliš nelíbilo. Již v roce 1815 se vrátil zpátky do Francie, kde starému císaři nespokojený lid projevil svoji věrnost. Čerstvě dosazená vláda uprchla a Napoleon Bonaparte se opět stal hlavou Francie. Spojenci byli děním překvapeni a začala spěšná mobilizace armády, která měla jednou provždy Francii rozdrtit. Z východních stran brzy pochodovala ruská armáda, kdežto Rakušané své síly shromažďovali v Itálii. Nedaleko se začali srocovat i Britové, s nimiž se hodlala spojit pruská armáda. Napoleon byl sice obklíčen, ale brzy nato převzal kontrolu nad svojí starou armádou disponující drtivou silou.

Dobře informovaný Napoleon

Spojenecké armády se rozhodly nevyjednávat. Vychytralému Napoleonovi se ale v hlavě zrodil šalamounský plán. Své síly se nejprve rozhodl zaměřit na Brity táhnoucí nizozemským územím. Takové vítězství by Napoleonovi umožnilo obrátit pozornost na Prusy a poté se soustředit na ostatní spojence. Proti ohromné síle spojených nepřátelských armád zkrátka neměl šanci. Francouzský císař navíc dobře věděl, že se v Belgii nachází francouzsky mluvící komunita, kterou by mohlo případné vítězství podnítit k revoluci. A navíc byla britská armáda pod velením Arthura Wellingtona z velké části sestavena z vojáků druhé linie, neboť většina veteránů bojovala v Severní Americe. Napoleon o britských nevýhodách dobře věděl, a tak shromáždil početné síly v mistrovském čase. Odhodlaná francouzská armáda tak již brzy pochodovala na území Belgie.

Rychlost francouzského kroku Brity překvapila. K prvním bitvám u Ligny a Quartre-Bras došlo již 16. března 1815, kdy na sebe narazila postupující Napoleonova armáda proti britským a pruským spojencům. Francouzi donutili oba protivníky k ústupu. Vévoda z Wellingtonu přijal obrannou pozici u městečka Waterloo jižně od Bruselu, kde se rozhodl zakopat a vyčkat na pruské posily. Armáda polního maršála Gebharda Leberechta von Blüchera byla sice v první bitvě zahnána na ústup, ovšem štěstí stálo na pruské straně. Své pronásledovatele mnohatisícové vojsko překvapivě dobře zmátlo a místo na ústup se obloukem vydalo zpátky na pomoc Britům. Napoleon podobné snažení očekával, tudíž nelenil a byl odhodlán vést britského nepřítele do rozhodující bitvy.

Bitva u Waterloo

Obě armády se od sebe číselně nijak zvlášť nelišily. Wellingtonovo vojsko zahrnovalo 63 tisíc pěšáků, 11 tisíc jezdců a 150 děl. Napoleonova armáda čítala 67 tisíc mužů, na koních klopýtalo téměř 11 tisíc jezdců a kolem bylo rozmístěno 246 děl. Wellington byl velmi znepokojen nadnárodním složením své armády, z níž pouhých 36 % tvořila britská krev. Francouzská armáda byla naopak složena ze zkušených veteránů a elitních jednotek. Britský vůdce ovšem patřil mezi zkušené stratégy, což se na bojišti také projevilo. Se svojí armádou se usadil na výhodném hřebenu a nechal opevnit několik statků v okolí, jejichž pozice měly odvrátit případné boční výpady útočícího nepřítele. Napoleon ale hrál o čas a rozhodl se zaútočit dřív, než dorazí Prusové. Rozhodující útok byl naplánován na ráno 18. června 1815.

Deštivé počasí zahájení rozhodující vřavy odložilo na 11. hodinu, neboť v blátivých podmínkách byla limitována kavalerie a technika. Boje nakonec s několikahodinovým zpožděním začaly dělostřeleckou palbou. Ačkoliv Britové francouzskému náporu zprvu odolávali, jejich generál byl nucen přemístit některé síly na jiné pozice. Během vyrovnaných bojů se z útočníků pravidelně stávali obránci a naopak. Ztráty se začaly na obou stranách strašlivě navyšovat, Napoleonova armáda ale měla navrch. Během bitvy se však na pravém křídle Francouzů náhle objevila pruská armáda. Napoleonova vojska se nezalekla a bojovala statečně dál, ovšem vůči početné Blücherově převaze neměly ani hrdinské činy šanci uspět. Odhodlaní francouzští vojáci bojovali do posledního muže, čímž umožnili zbývajícím silám z předem prohrané bitvy utéct. A byla to právě obávaná stará císařská garda, která odmítla složit zbraně. Zázrak se však nekonal a elitní jednotky padly. Té noci se v tváří v tvář setkal Blücher a Wellington, což ve výsledku znamenalo konec bitvy a porážku Napoleona. Bitvu u Waterloo vyhrála spojenecká vojska, ovšem sám generál Wellington označil jejich vítězství za těsné.

Krvavá, nikoliv nejkrvavější

Krvavá bitva u Waterloo si vyžádala nemalé oběti na životech. Vítězné britské řady prořídly o 14 500 mužů, Prusové přišli o 7 200 mužů, přičemž francouzská strana napočítala asi 25 000 mrtvých nebo zraněných vojáků. Dalších asi 6 000 bylo zajato. Vítězství u Waterloo Napoleonovu armádu nelítostně rozprášilo a již srocená vojska Britů a Prusů se chystala napadnout Francii, která byla prakticky bezbranná. Jen těžko lze dnes spekulovat, jak by vypadala situace po francouzském vítězství. Vzrůstající síla a moc vojevůdce Bonaparteho by ale zřejmě zapříčinila další krvavé pokusy ovládnout Evropu. Po Waterloo však napoleonské války (1803–1815) nadobro skončily. Po rozhodující bitvě byl poražený Napoleon vyhnán na ostrov Svatá Helena, kde nakonec také 5. května 1821 zemřel. Nikoliv jako hrdý vůdce, ale jako poražený muž…

Proč Napoleon prohrál?

Po válce je samozřejmě každý generál, ovšem za neúspěchem Napoleonova tažení stojí několik zřejmých faktorů. Jedním z těch zásadnějších je bezesporu včasný a překvapivý příchod pruské armády, se kterým francouzské tažení tak rychle nepočítalo. Nikdo také nepochybuje o velké statečnosti britských jednotek a jejich „cizáckých“ spojencích. Ačkoliv byli tito muži většinou nezkušení, překvapivě dobře odolávali francouzským útokům včetně obávané císařské gardy, jež byla v té době považována za jednu z nejlepších v Evropě. Na porážce Napoleona se bezesporu podílelo i rozhodné velení generála Wellingtona a jeho důstojníků, kteří vojákům zadávali znamenité povely. Další faktor sehrálo i počasí. Silné deště proměnily louky na bahenní lázeň, což francouzský útok výrazně zpomalilo. Napoleonské síly navíc povětšinou útočily do kopce. Zahájení útoku bylo také kvůli nepřízni počasí o několik hodin odloženo, což v celém dění sehrálo klíčovou roli. Pokud by celá bitva začala a skončila dřív, bránící se britské jednotky mohly být donuceny k ústupu a příchozí pruská pomoc již nemusela být tak likvidační.