Bílá hora: Nejkontroverznější bitva českých dějin trvala dvě hodiny a ovlivnila Evropu

Bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620 ovlivnila dějiny celé Evropy. „Někteří vám řeknou, že to byla šarvátka, ale počet padlých ukazuje, že to byla regulérní bitva,“ říká historik Vít Vlnas v dokumentu Bílá hora: Kronika povstání. Podle něj dokonce z hlediska bitev svedených během celé třicetileté války byla bitva na Bílé hoře druhou nejkrvavější.

Čtěte také: Krvelační upíři se šíří Amerikou. Sají krev dobytku i lidem a přenášejí vzteklinu

Spojené císařské armády postavily do pole 28 000 mužů rozestavěných podle osvědčené taktiky španělských tercií, proti nim se na celou šíři břevnovské pláně v duchu moderní nizozemské taktiky do menších útvarů rozestavilo kolem 20 000 stavovských vojáků. Bylo jich méně a už několik měsíců nedostali žold, ale měli na své straně výhodu svažitého terénu. Pravé křídlo vojska tvořila obora Hvězda, do níž bylo vsazeno 1 500 královských mušketýrů, a v nedaleké Ruzyni navíc čekala pomocná uherská jízda.

Přehlídka velitelů

Hlavním velitelem stavovských vojsk byl kníže Kristián starší z Anhaltu (Kristián I. Anhaltsko-Bernburský), levé křídlo hájil hrabě Thurn a jízdě velel hrabě Jiří Fridrich Hohenlohe. Kristián z Anhaltu byl významným diplomatem své doby, jeho velitelské schopnosti ale byly nevalné.

Na straně Habsburků se pod Bílou horou šikovaly oddíly vrchního velitele císařské armády Karla Bonaventury hraběte Buquoye, kyrysníci Albrechta z Valdštejna a oddíly Katolické ligy podléhající generálu Janu Tserclaesovi Tillymu. Konečné slovo a vrchní velení bylo svěřeno vévodovi Maxmiliánu Bavorskému.

Jenže už první střet obou armád na levém křídle ukázal, že stavovské vojsko jako celek bojovat nebude. Levé křídlo a postupně i střed stavovské armády zachvátil zmatek, do kterého postupně na obou stranách zasáhly další pěší i jízdní jednotky. Stavovská armáda tvořená nesourodým slepencem oddílů naverbovaných českými a moravskými stavy s podporou uherské jízdy začala ustupovat.

Bitva nakonec trvala jen něco přes dvě hodiny a pro stavovské vojsko šlo o naprostou pohromu. Odhaduje se, že na straně císařských padlo kolem 500 mužů, zatímco stavovská armáda přišla přímo na bojišti odhadem o 700 mužů, stovky dalších ale byly pobity během bezhlavého ústupu směrem k Praze.

Záhada moravského pluku

V souvislosti s bitvou na Bílé hoře se obvykle jako jediný světlý moment uvádí hrdinský boj Moravanů, kteří do posledního muže bojovali u zdi královské obory Hvězda. Šlo o moravský pěší pluk Jindřicha Šlika o síle 1 800 mužů naverbovaný za peníze moravských stavů. Tvořili ho profesionální vojáci ze všech koutů Evropy, kteří se domlouvali německy a o smyslu nebo významu bitvy neměli ani ponětí.

„Moravané“ stáli na pravém křídle stavovské armády a opírali se o zeď obory. Když se bitva začala pro stavovské vojsko měnit v katastrofu, ani nestačili zaregistrovat, jak špatné to je. Měli omezený přehled o bojišti a nejspíš statečně bojovali dál, protože jim ostatní zapomněli říct, že bitva už skončila. Zeď obory jim navíc neumožňovala ustoupit.

Také představa, že moravský pluk padl do posledního muže, je mýtus. Ve skutečnosti stovky z nich přijaly nabídku čestné kapitulace, a to včetně jejich velitele Šlika. Ten později nabídl své cenné vojenské zkušenosti císaři Ferdinandu II. Štýrskému, který je vděčně přijal.

Nakonec nejhůře dopadli příslušníci gardy zimního krále Fridricha Falckého rozmístění v oboře Hvězda. Vítězové rozzuření tuhým bojem proti moravskému pluku si na nešťastnících vybili zlost a větší část mušketýrů v modrobílých livrejích zmasakrovali.

ZDROJ: Vojenský historický ústav / Dokument Bílá hora: Kronika povstání