Záhada bílých žraloků pořád nemá vysvětlení. Existuje pouze jedna teorie
Velký bílý žralok je sice hvězda populárních hororů a díky tomu, jak často se o něm mluví, jste mohli nabýt pocitu, že o něm už víme první poslední. Ale není tomu tak. Za posledních dvacet let se ukázalo, že tento proslulý predátor ukrývá zvláštní tajemství, které odolává i nejmodernější vědě.
Když se řekne velký bílý žralok (Carcharodon carcharias), většině lidí naskočí scéna z filmu Čelisti. Možná i s hudbou. Vědci se na něj dívají ale trochu jinak a hlavně vědí, že ho zdaleka nemáme tak přečteného, jak si běžní lidé myslí. V jeho DNA se ukrývá jedna obrovská záhada, se kterou si zatím nikdo nedokázal poradit. A to ji zkoumají biologové z celého světa.
Návrat do doby ledové
Abyste pochopili, co přesně odborníky trápí, musíme se vrátit na konec poslední doby ledové. Před zhruba 25 tisíci lety byly ledovce na svém maximu, hladiny oceánů klesly o více než sto metrů a život v moři se smrskl na několik málo útočišť. Populace velkých bílých žraloků se tehdy zmenšila natolik, že zůstala jen jediná skupina v jižním Indo-Pacifiku. V tomhle „oceánském kotci“ se sice ocitli na pokraji vyhynutí, ale nakonec tak přečkali tisíce let.
Když před cca 10 tisíci lety ledovce konečně ustoupily, žraloci se znovu rozšířili a rozdělili se na tři hlavní populace. Jedna se usídlila kolem Austrálie a Jižní Afriky, druhá v severním Atlantiku a třetí v severním Pacifiku. Počty žraloků ale ani tak nikdy nebyly vysoké – a nejsou ani dnes. „Na světě je asi dvacet tisíc velkých bílých žraloků. V kterémkoli městě najdete víc ovocných mušek než těchto predátorů na celé planetě,“ připomíná Gavin Naylor z floridského muzea přírodní historie.
Rozpor v genech
Když vědci začali porovnávat genetické vzorky mezi jednotlivými populacemi žraloků, narazili na něco zvláštního. Jaderná DNA, která nese většinu genetické informace, byla mezi žraloky z různých oblastí prakticky stejná. Ale mitochondriální DNA, předávaná převážně po samici, se lišila nápadně. Jak je ale možné, že dvě složky genetického kódu vyprávějí úplně jiný příběh?
Jako vysvětlení by se samozřejmě logicky nabízelo, že samci cestují oceány, zatímco samice se vracejí na stejná místa k rozmnožování. Jenže nová data tuhle celkem pochopitelnou teorii vyvrátila. Podle odborníků by se v tomto případě objevily menší rozdíly i v jaderné DNA, ale ta zůstává skoro stejná. A krom toho, modely ukázaly, že mitochondriální rozdíly jsou až moc velké na to, aby vznikly v tak „krátkém“ čase, který uplynul od doby ledové. Na něco podobného by bylo potřeba daleko delší časové období.
Čtěte také: Bezzubí žraloci? Klíčovou zbraň predátorů ohrožuje zásadní oceánský fenomén, varují experti
Nepotvrdila se ani jiná vysvětlení, třeba že v malé populaci rozhoduje náhoda, nebo že jen několik samic předává geny dalším generacím. Vědci tedy už mají jen jedinou odpověď, a to je přírodní výběr. Jenže ten by musel být tedy hodně přísný. Tak přísný, že jakmile by se v populaci objevila mitochondriální DNA s drobnou odchylkou, její nositel by vůbec nepřežil nebo by se nemohl rozmnožit. Pravděpodobnost něčeho takového je ale naprosto mizivá. Takže co by ještě mohlo podivnosti ve žraločím genetickém kódu vysvětlit? „Upřímná vědecká odpověď je, že nemáme tušení,“ uzavřel Naylor.
Zdroj: PNAS, Florida Muzeum, Reviews of Fish Biology.
Video, které jste mohli minout: Do Česka se dostala nemoc červených očí. Něco tak strašného jsem nezažil, říká myslivec
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
