Bitva u Sudoměře: Jan Žižka si geniálně pohrál s terénem i vozovou hradbou. Přesilu nepřátel rychle eliminoval

Bylo kolem čtvrté hodiny odpolední 25. března 1420, když v rovinaté rybniční krajině dva kilometry jihovýchodně od Sudoměře skončil neobvyklý ruch. Houf přibližně 400 husitů na hrázi vypuštěného rybníka Škaredý spěšně sešikoval devět bojových a několik zásobovacích vozů do provizorní hradby. Schylovalo se k první velké bitvě husitských válek.

Čtěte také: Bitva na Vítkově: Jak Žižka zázračně zachránil Prahu před křižáky

Do tmy chyběly necelé tři hodiny, ale velitel husitů Jan Žižka věděl, že západ slunce tentokrát může trvat celou věčnost. Pro záchranu houfu, který před necelými třemi dny vyrazil z Plzně a teď měl v nohou 90 kilometrů, víc udělat nemohl.

„Jednooký hejtman plně využil nevelký časový náskok. Vybral si bojiště a zvolil formu obrany do značné míry eliminující nesporné přednosti protivníka, tj. jeho vojenskou zkušenost, výzbroj a mobilitu. Prezentoval se jako dokonalý profesionál s mimořádným citem pro terén a zároveň si vědomý vlastních limitů i možností,“ zhodnotil přípravy k bitvě historik Petr Čornej ve své knize Jan Žižka.

Sraz železných pánů

Husitům, kteří směřovali do nově budovaného Tábora, byli v patách zdatní a hlavně početnější pronásledovatelé včetně rytířů v plné zbroji. Nebyly jich zřejmě 2 000, jak uvádí Kronika starého kolegiáta pražského, ale i počet kolem 700, který historici považují za mnohem reálnější, budil respekt.

Základ tvořili ozbrojenci plzeňského landfrýdu, tedy sdružení katolického panstva, nižší šlechty, duchovenstva a měst, kteří Žižku sledovali už od Plzně. V čele této skupiny byl přední západočeský šlechtic Bohuslav ze Švamberka, neodvažoval se ale sám zaútočit.

Těsně před bitvou u Sudoměře se k landfrýdu připojilo několik dalších skupin, které se o přesunu radikálních husitů z Plzně do Tábora dozvěděly a chtěly jim v tom zabránit. Nejvýznamnější z nich byli ozbrojenci kutnohorského mincmistra Mikuláše Divůčka a zbrojnoši Petra Konopišťského ze Šternberka. Ti 24. března 1420 obsadili Písek a k místu nadcházející bitvy se blížili ze severu.

Jen několik hodin před osudovým střetnutím se ke shromážděným katolickým oddílům připojili i strakoničtí johanité, tedy řádoví rytíři, které vedl generální převor Jindřich z Hradce. Jak ale ve své knize o Žižkovi podotýká historik Petr Čornej, zkušených rytířů v jeho houfu bylo jen několik. Většina johanitů v té době totiž bránila Rhodos proti Turkům.

Bitva mezi rybníky

Z pohledu pozdně středověkého válečnictví měla být bitva u Sudoměře jednoznačnou záležitostí. Jenže proti katolické šlechtě stálo hned několik faktorů.

Prvním z nich byl jednooký 60letý hejtman husitů Jan Žižka. I když se dodnes vedou spory, kdo vlastně na cestě z Plzně husity vedl, o podílu Jana Žižky na přípravě a průběhu bitvy u Sudoměře nikdo nepochybuje. Žižka onoho 25. března 1420 usoudil, že bojovat s přesilou přinejmenším desítek těžkých jezdců (sám měl jen několik lehkých jezdců užitečných leda pro průzkum) v otevřené krajině na jih od Písku nemá smysl a rozhodl se bránit v té nejlepší možné části pochodové trasy. Otavu přešel u Štěkně, a místo aby zamířil nejkratší cestou k Táboru, vyhnul se Písku a vedl svůj houf, v němž byly i ženy a děti, k dnešnímu Týnu nad Vltavou.

K vlastní obraně si Žižka vybral místo, které dnes obklopují hned tři rybníky. Tehdy zde byly zcela jistě rybníky Markovec a Škaredý, který byl ale vypuštěný. Na místě třetího rybníku, jenž se dnes jmenuje Prostřední, byly možná jen mokřiny. „Právě cestu po úzké šíji mezi rybníky mohl Žižka snadno přehradit několika málo bojovými vozy osazenými zdatnými muži, a zbytek vozů pak využít k obraně před eventuálním útokem vedeným po bahnitém dně Škaredého,“ uvažuje historik Petr Čornej.

Dalším faktorem byla vozová hradba. Tu nevynalezl ani Žižka, ani husité. O využití bojových vozů k ochraně převážně pěšího vojska psal už v roce 1405 ve svém díle Belli Fortis česko-německý „inženýr“ Konrad Keyser. Vozová hradba byla za husitských válek poprvé úspěšně použita v bitvě u Nekmíře v prosinci 1419, takže u Sudoměře šlo už o prověřenou technologii.

Na straně husitů stála ale také denní a roční doba. K šikování vozů došlo krátce před nešporami kolem čtvrté hodiny odpolední a slunce mělo zapadnout v 18:23 hodin. Na vlastní bitvu tedy zbývaly necelé tři hodiny, protože za tmy se ve středověku až na výjimky nebojovalo.

Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte

Žižkovi bojovníci nemuseli na bitvu dlouho čekat. Začala po čtvrté hodině a jak uvádí Petr Čornej ve své knize, šlo o tvrdý střet. Husité kvůli malému počtu vozů nemohli prostor obrany dokonale ohradit, takže část nejlepších bojovníků stála útočícím rytířům tváří v tvář. Husité využili všechny možné prostředky včetně kuší a zřejmě i píšťal a hákovnic a vozy bránili cepy a sudlicemi. Podnikli ale i několik protiútoků, o čemž svědčí i 30 zajatých táboritů, které po bitvě odeslal Mikuláš Divůček do Kutné Hory.

Část rytířů se pokusila vpadnout Žižkovi do boku přes vypuštěný rybník Škaredý, bahnitý povrch je ale přinutil sesednout a bojovat pěšmo. Kdo viděl film Jan Žižka režiséra Otakary Vávry z roku 1955, vzpomene si na scénu, kdy husitské ženy na bahnité dno rybníka rozprostřely své šátky, které se pak zamotávaly koním do kopyt. Tento efektní prvek je ale bohužel jen legendou, o kterou se postaral italský humanista Enea Silvio Piccolomini, který v roce 1458 usedl na papežský stolec jako Pius II.

Řež trvala nejméně dvě hodiny, poté se začalo stmívat a padla mlha. Husité svou pozici udrželi, i když přišli o několik padlých, raněných a také nejméně tři desítky zajatých druhů. Historik Petr Čornej husitské ztráty v bitvě u Sudoměře odhaduje mírně nad 10 %. „Větší počet mrtvých, ale nikoliv percentuálně, lze předpokládat na katolické straně,“ domnívá se Čornej. Jisté je, že byl v bitvě vážně zraněn převor johanitů Jindřich z Hradce, který svému zranění do roka podlehl.

Žižkovi husité po bitvě zůstali na místě až do rána a naplnili tak klasickou poučku, že vítězem bitvy je ten, kdo opanuje bojiště. Následující den byla řada raněných husitů dopravena do okolních vsí a husité se bez několika poškozených vozů vydali k Táboru. V cestě už jim stála jen řeka Blanice…

O zrodu Jana Žižky vypráví i stejnojmenný velkofilm Petra Jákla. Již 3. listopadu od 20:15 na Primě.

Zdroj: Petr Čornej: Jan Žižka / VHÚ PRAHA / Husitství.cz